1 miliarda ptáků ročně zahyne na světě po střetu se skleněnou plochou… zastávky veřejné dopravy nevyjímaje… CHCEME TO ZMĚNIT!

1 miliarda ptáků ročně zahyne na světě po střetu se skleněnou plochou… zastávky veřejné dopravy nevyjímaje… CHCEME TO ZMĚNIT!
Jedna silueta dravce je mýtus! Dokonce není ani potřeba – ptáky neodradí!
Pták musí vidět překážku (tedy sklo). Je jedno, zda při zviditelnění použijeme ornamenty, nápisy, gravírování, pískování ad. Mohou to být i siluety ptáků, ale po celé ploše, max. 10 cm od sebe.
Návrhy řešení:
Text: Martin Došlý, 10. 10. 2013
Letošní podzimní členská exkurze ČSO vedla do národního parku Laguny Předních Pomořan (Vorpommersche Boddenlandschaft), který spolu s maďarským Hortobágy patři mezi dvě největší evropské tahové zastávky jeřábů popelavých. Zatímco v Hortobágy se zastavují jeřábi mířící na jih východní cestou, v Pomořanech můžete pozorovat ptáky táhnoucí západní cestou. Continue reading „Reportáž z exkurze do Pomořanska 2013“
Text: Jiří Sládeček, 30. 5. 2013
První členská exkurze ČSO v roce 2013 mířila do polské Doliny Baryczy. Tato chráněná oblast je proslulá soustavami rybníků, na kterých se pouze velmi extenzivně hospodaří, a proto jsou rybníky lákavé pro mnohé vodní druhy ptáků.
A protože byla celá exkurze zaměřená ponejvíce na ptactvo vod a mokřadů, nemohli jsme se cestou do Polska nezastavit na první soukromé rezervaci ČSO Josefovských loukách, která je cílená právě na mokřadní druhy. Continue reading „Reportáž z exkurze do Doliny Baryczy 2013“
Text: Vojtěch Sládeček
Členové ČSO měli v květnu 2011 příležitost se vypravit do Polska a navštívit rozsáhlé mokřadní biotopy Biebrzańského národního parku. Vojtěch Sládeček připravil malé ohlédnutí za touto letos první zahraniční členskou exkurzí, které fotografiemi doplnili Jan Havlíček, Petr Kolka, Denisa Mikešová, Zuzana Pangracová, Vojtěch Sládeček, Jana Škorpilová a Petr Tichý. Continue reading „Reportáž z exkurze do Biebrzańského národního parku 2011“
„Už jste viděli dytíky?“, ptá se nás asi pětadvacetiletý kluk na zdejší poměry draze oblečený do bleděmodrých riflí, bílého trika a khaki vestičky s výšivkou znaku Národního parku Oued Massa. „Zatím jsme je jen slyšeli“, odpovídáme. Znovu zalistuje ptačím atlasem a s prstem zapíchlým do další stránky se ptá dál: „A co běhulíky?“ „Ještě ne“, odpovídáme. Spokojeně pokyvuje hlavou. S tázavým pohledem v očích pak ukazuje na další stránku s vyobrazením ibisa skalního. „Ne“, odpovídáme na nevyřčenou otázku. „Jestli chcete, tak Vám je všechny zkusím najít“. „I ibisy?“, ptáme se. „Ano, ty Vám dokonce můžu garantovat na 100%. Moment.” Zvedá telefon a kamsi volá. „Pokud chcete, tak Vám je zítra ukážu. Bude to stát 250 dirhamů každého“. Dlouho se nerozmýšlíme. Vždyť ibis skalní je jedním z těch druhů, kvůli kterým jsme do Maroka jeli, jeden z životních opeřených snů. Jsme jen zvědaví, jestli Rashidovi, který o sobě tvrdí, že je oficiálním průvodcem v parku, můžeme věřit. Continue reading „Marocké pobřeží Atlantiku“