Velkým přáním spousty amatérských ornitologů je vyrazit do terénu s někým stejně nadšeným a popovídat si o ptáčkařských úspěších a zkušenostech z terénu. Bohužel ornitologů a obzvlášť těch mladých moc není, a tak je jen málo způsobů, jak najít vrstevníky s podobnými zájmy. Proto pod záštitou ČSO založili v roce 2022 mladí ornitologové tzv. Ornitologickou akademii, která má za cíl najít a propojit mladé začínající i zkušenější ornitology ve věku 15–25 let. Zakládajících 18 účastníků letos doplnilo 22 nových tváří a společně se někteří z nich poprvé setkali o víkendu 18. – 20. 2. na Pálavě.

---

Jako u moře

Pálavské vrchy, novomlýnské nádrže a vůbec celé okolí v sobě skrývají úžasnou energii. Nacházíte se sice stále v krajině kulturní, přetvořené člověkem, ale i díky ochraně přírody zde pořád můžete najít krásné scenérie a jedny z nejunikátnějších druhů české přírody. Navíc si při pohledu z pálavských kopců na rozlehlou hladinu Nových mlýnů můžete připadat jako ve Středozemí. Úhledně řazené linie vinic občas přeruší pás keřů plný švitořících vrabců, z rákosí kolem rybníka se ozve prasečím kvíknutím chřástal vodní, na vrbu usedne drobný kormorán malý a vzduchem prolétne orel královský. Ideální prostředí pro pozorování mnoha druhů opeřenců, zdokonalování určovacích schopností a sjednocení kolektivu.

Bubo bubo

Během pátečního odpoledne se všech 18 nadšenců sešlo v Mikulově, kde jsme byli ubytovaní. Po prvotním uvítání padl návrh, abychom zkusili najít výra velkého v jednom z okolních lomů. Část lidí zůstala v Mikulově, plánovala příští den a odpočívala, zatímco výprava vedená zkušeným ostravským ptáčkařem Mikulášem už za čtvrt hodiny pomalu procházela průrvou do nedalekého lomu. Někdo chtěl zjistit, jaká je oblačnost, neboť ta je jedním z důležitých faktorů hlasové noční aktivity sov, zadíval se na nebe a zašeptal: „Tam, nahoře. Letí!“ Všichni zvedli hlavy a zahlédli mohutnou siluetu výra prolétajícího nad nimi. „Tak jsme ho vyplašili,“ trochu sklesle řekl někdo jiný. Ačkoli sova zalétla za hranu skály, neztratili jsme hlavu, usedli pod keře, a s napětím neslyšně čekali. Brzy začal výr houkat a dokonce přilétl a posadil se na vrchol skály přesně tak, že si jeho siluetu proti obloze mohli docela pohodlně prohlédnout skrz dalekohled. Na houkání tohoto jedince odpověděla vyšším a vzdálenějším hlasem dokonce i samice, takže jsme si mohli vychutnat, někteří i poprvé, výří tok z krásné blízkosti. Celý den jsme pak zakončili výživnou ptačí pantomimou.

Zedníčkobraní

Jedním z hlavních plánů víkendu bylo sčítání zedníčků. Tento druh pravidelně zimuje na několika místech v CHKO Pálava, ale nikdo pořádně neví, v jakých počtech. Po ránu stráveném u Nových mlýnů pozorováním velkého hejna hus, mnoha druhů kachen a dalších vodních ptáků jsme kolem jedenácté hodiny dopolední zamířili k Pastorkovu lomu, kde je výskyt zedníčka nejjistější. Na místě už číhali tři fotografové v maskovacích hábitech. Během celého rána a dopoledne prý nikdo zedníčka neviděl. Jenže víc očí víc vidí, a tak jsme za chvíli objevili škvíru, ze které zedníček vykukoval. Za chvíli už se proháněl po stěnách lomu a krásně se předváděl. Lomem se nesly „výkřiky“ udávající jeho aktuální polohu pro všechny, kdo ho ve svém dalekohledu nemohli najít. Nakonec si každý zedníčka pěkně prohlédl i ve stativáku a naši fotografové pořídili mnoho povedených fotografií. Kolem poledne se na lokalitě ukázal i Pepa, člen akademie, který se momentálně účastnil jiné akce. Vznikla veselá konverzace nejen o zedníčkovi, ale také společné foto na památku.

Když už všichni získali své jisté pozorování zedníčka, přišlo na řadu sčítání, jehož metodiku nám pěkně připravil Lukáš. Rozdělili jsme se na čtyři skupiny přibližně po pěti lidech. Každá měla za úkol se dostat na jednu ze čtyř lokalit, kde byl zedníček někdy pozorován, tam zůstat asi tak dvě hodiny a pečlivě monitorovat, zdali se v lomu nějaký ten zedníček nepohybuje. V případě jeho výskytu napsat na messengerovou skupinu a připojit čas pozorování. Tři skupiny ze čtyř pozorovaly zedníčka ve stejný čas, každá na své lokalitě, a tak byl podle našich informací poprvé za letošní zimu potvrzen výskyt 3 zedníčků skalních na Pálavě, a to sice v Pastorkově lomu, lomu Martínka a Soutěska.

Sobotní odpoledne

Na odpoledne byly stanoveny tři velké cíle: raroh velký, chocholouš obecný a kormorán malý. Za rarohem jsme přijeli na sila do Šakvic, kde je pravidelně pozorován. Auta jsme nechali na parkovišti před vjezdem do velkého zemědělského areálu a pomalu jsme vyšli podél plotu. Není proto divu, že dvěma ženám na vrátnici jsme přišli poněkud podezřelí. Začali jsme jim vysvětlovat, že chceme pozorovat dravce, a ony na to, že by se jim zde více poletujících dravců hodilo, neboť mají problémy s velkými hejny holubů, stejně jako víc brigádníků. Vysvětlili jsme si, že jsme tu opravdu ne kvůli brigádě, ale pozorování raroha a pokračovali v pozorování. Pořád jsme sledovali střechy sil a jejich okolí, ale nic jiného než desítky holubů domácích, kavek obecných a pár poštolky obecné jsme nepostřehli. Občas se objevil nějaký planý poplach typu letící poštolky nebo po střeše jezdící makety sokola. Zde jsme neuspěli, a proto jsme se rozjeli do obce Bořetice na hlášené chocholouše.

Chocholouši se v Bořeticích pohybují v místech vzniku nové zástavby, kde mají ideální prostředí. Jenže jak je tady najít, zvlášť v silném větru, který nás celý víkend sužoval. Nutno říct, že se nám z vyhřátých aut příliš nechtělo. Snahy o pozorování chocholouše z auta, který by vylétl z trávy vyrušen neohroženou Gabčou, byly trochu moc velká fantazie, a nakonec jsme se přece jen vydali do ledového větru. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna obcházela pomyslný střed plochy zleva a druhá zprava. Druhá skupina měla větší štěstí a kousek před místem setkání zpozorovala jednoho jedince, který se ohlásil zpěvem, a vzápětí po něm se objevil druhý chocholouš. První skupina brzy dorazila a všichni jsme mohli obdivovat tyto vzácné opeřence. Výhodou chocholoušů na stavbě je, že jsou zvyklí na ruch, a tak jsme je mohli pozorovat z velké blízkosti. Po cestě zpět k autu jsme zaslechli i zahlédli nejméně dva další jedince. Nicméně jsme si uvědomovali, že jakmile bude stavba dokončena, zmizí chocholouši nejspíš stejně rychle, jako se zde objevili. I proto většina účastníků považuje pozorování tolika chocholoušů za jeden z největších zážitků z víkendovky.

Navečer jsme se přesunuli na střední nádrž vodního díla Nové Mlýny. Když jsme přišli po úzké asfaltové cestičce k břehu nádrže, odkud lze jednoduše sledovat dění na jednom z ostrovů vedle kostela sv. Linharta, slunce se již pomalu sklánělo k západu a obloha se barvila do oranžova. Při přeletech neuvěřitelného množství volavek bílých se po chvilce Ondrovi a Mikulášovi povedlo najít dva kormorány malé. Mimo to jsme na hladině měli možnost pozorovat i velké množství morčáků bílých a došlo i na další společnou fotku. Sobotní večer jsme opět zakončili posloucháním tokajících výrů.

Neděle a běločelky

Cílovou skupinou na neděli se staly především kachny, za nimiž jsme jeli na Nesyt a Hlohovecké rybníky. Po cestě, kolem osmé hodiny, nás ale stihlo jedno překvapení. Po pravé straně silnice, kterou jsme projížděli v taktickém konvoji, se na ozimu páslo velké hejno hus. Vyskákali jsme z vozidel, popadli dalekohledy, foťáky, stativy a spěchali k blízké cyklostezce, odkud byly husy dobře vidět. V nadšení z hejna jsme si až po chvíli uvědomili ledový vítr. Jen ti, kteří se oblékli jako na severní pól, měli výhodu. I přes největší snahu všech jsme bohužel nezaznamenali žádný jiný druh hus, nicméně i samotné běločelky byly úžasný zážitek.

Z rybníků jsme do databáze zapsali mimo jiné lžičáka pestrého, čírku obecnou, chřástala vodního nebo ostralky štíhlé. Nakonec jsme našli i vytouženou bernešku, „i když jen bělolící“. Ostatní druhy bernešek se nám najít nepodařilo a čekají na nás asi zase za rok. Následně jsme navštívili Lednicko-valtický areál se zimujícími kalousy. Ty se nám povedlo skvostně vyfotografovat, protože díky velkému množství turistů jsou na lidi zvyklí a seděli i na nižších větvích. Někteří z nás si ještě pod stromy nasbírali vývržky na pozdější výzkumy. Pak už jsme museli zamířit zpět směrem na Mikulov, kde jsme ještě zkusili najít zedníčka na páté lokalitě, v lomu u Mariánského rybníka. Po zedníčkovi zde ale nebylo ani stopy.

Malý konec, velký začátek

Na ubytování jsme si zabalili, uklidili a pak už nám nezbylo než popadnout zavazadla a dojít na parkoviště. Smutná chvíle loučení nastala. Užili jsme si skvělý víkend ve společnosti úžasných lidí. Akce splnila všechna očekávání. Viděli jsme většinu z plánovaných druhů, navštívili jedny z nejlepších ptačích oblastí republiky, ale především zde vznikly první zárodky naší nové komunity mladých ornitologů z celého území Česka. Doufáme, že květnové víkendovky v Jizerských horách se budou moci zúčastnit i další členové akademie. Poděkování patří všem zúčastněným ornitologům a správě CHKO Pálava. Ptákům zdar!

Za účastníky sepsal Tomáš Sieger, fotky od účastníků víkendovky