Reportáž z členské exkurze Gruzie 2019 – 3. část

Text a foto Jan Pláteník


St 22.5.2019: Národní park Vashlovani

Je opět chladné ráno, nasedáme do stejných aut jako včera a vyrážíme tentokrát na východ. Zpočátku po dobré silnici, po asi dvaceti minutách jízdy vlevo na sloupu sedí orel, odlétá, ale kolega ho stihl vyfotit. Porovnáváme technicky dokonalou fotografii s atlasem − jednoznačně dospělý orel křiklavý. Dobrá práce.

Projíždíme staré vojenské letiště, dál už vede jen cesta vyježděná v poli. Zastavujeme asi 40 km od města. Daleko na pásu oranice sedí nějaká divná nahrbená zvířata, až pohled do stativáku odhaluje, že to jsou supi – pět hnědých a šest bělohlavých.

Dál, krajinou bez stromů. U prvního ovčince špačci, mandelík. Pak v kopcích, pastviny nebo pole, z ptáků skřivani – asi hlavně kalandry, strnadi černohlaví, s přibývajícími křovinami se objevují i ťuhýci menší. Kolegové viděli i hejnka špačků růžových. Dostáváme se na území národního parku, do vrchů nesouvisle porostlých křovinami. V pahorkatině bez cest jedeme strží, v podstatě vyschlým korytem nějaké říčky. V severní Africe se tomu říká vádí.

Prvním dnešním cílem je „vlaštovčí stěna“, tedy ve skutečnosti veliká hnízdní kolonie jiřiček na skále, v přirozeném prostředí. Členitá stěna hostí desítky hnízd. Brzy mezi nimi odhalujeme i vrabce skalní. Důvod, proč provázejí jiřičky, je zřejmý: hnízdí v jejich starých hnízdech, a nejen ve starých − někteří z nás viděli, jak mláďata jiřiček vyhazují. Vysoko na skále si tu udělal hnízdo i brhlík skalní, přilétá a odnáší trus mladých. Pod protější stěnou je v písčité půdě celá skupina mravkolvích trychtýřků.

Vrabec skalní (Petronia petronia), podnájemník v kolonii jiřiček

Během další cesty k jihu je možné v korytě řeky zahlédnout vlhy, orebice čukar i agamy kavkazské. Také želvy žlutohnědé, občas je dojemné vidět, jak se snaží vyškrábat nahoru po téměř kolmé stěně. Zahýbáme doleva, míjíme ovčinec a náhle vjíždíme na rozsáhlou aridní planinu, obývanou chocholouši a bělořity plavými. Náš řidič přebírá vedení konvoje.

Pestré orebice čukar (Alectoris chukar) po spatření vždy hned utíkají do úkrytu, tahle nebyla výjimkou.

Zastavili jsme v pláni asi 50 km jihovýchodně od města, je slunečno, kolem 20 °C, mírný jižní vítr. Daleko od nás, ale ještě před zelenou říční nivou, se pohybuje jedna gazela džejran. Je skvělé, že ji vidíme, i když už se vzduch nad plání chvěje a gazelu nám ve stativáku rozmazává. Z větší blízkosti od nás utíká liška. I tady žijí želvy žlutohnědé. Pod jediným stromem široko daleko někdo objevil hada a svolává ostatní. Je to stejný druh jako včera, tedy zmije levantská, tentokrát ale dospělý exemplář, půl druhého metru dlouhý a silný jako dětská paže. Když se dostávám na místo, had už je bohužel vyplašený a nečekaně rychle prchá z dosahu objektivů. Ve snaze zmiji pozdržet jí Niko zastoupil cestu, had jednou útočí, je to výpad do prázdna, ale nepochybně vážně míněný, hned nato zmije mění směr, zpomaluje a před našima očima se zavrtává do jedné z mnoha zemních děr.

V půl jedenácté znovu sedáme do džípů a projíždíme pláň cestou necestou jako na safari. Polopoušť je překvapivě barevná, někde udávají tón šedé trsy suché trávy, jinde převládá hnědá nízkého ovsa, jinde šedozelený pelyněk. Vidíme další gazely a třikrát jsme narazili na supa mrchožravého. Z drobných pěvců chocholouši, krmící kalandra zpěvná, také bělořit plavý, který považuje Toyotu za predátora a snaží se ji odlákat od hnízda.

Pláň Eldari, kde žijí gazely džejran. Říční niva v dálce a hory za ní už jsou Ázerbájdžán.

Na polední přestávku se vracíme do říčního koryta v kopcích. Jiřičky tu houfně z vlhké skály čerpají minerály a z vršku na jejich hemžení dohlíží sameček skalníka modrého. Několik rorýsů velkých, zpěv slavíka, lejsek šedý. A to je vše, na pozorování ptáků už to moc není, je stále slunečno a dělá se opravdu teplo. Přesto mi to nedá a místo odpočinku ve stínu se dál rozhlížím po okolí. Bílé pásy z drobných mušliček ve stěně koryta jsou dle našich paleontologů z miocénu (25-5 milionů let). Fotím agamy kavkazské, i když už si říkám, že jsem jich nacvakal dost. Z vlhké země pijí babočky bodlákové, vypadají perfektně, musely se narodit už tady. Kupodivu tu roste třemdava bílá (Dictamnus albus), naše ozdoba výslunných stráni tady dává přednost řídkému stínu keřů. Náhodou se mi daří „ulovit“ fotky dvou dalších druhů plazů, kterými se pak mohu chlubit ostatním.

Paještěrka štíhlá (Eremias velox), podle proužků na zádech ještě mládě
Zrovna jsem se u plochého kamene převlékal, když se z keře za mnou ozval šramot…a on to scink Schneiderův (Novoeumeces schneideri), který se rozhodl proplazit do jiného úkrytu.

Po hodině přestávka formálně končí a vydáváme se na společnou vycházku, má to být jen asi 1,5 km jiným vyschlým korytem vzhůru. Niko nám v písčité půdě dna vyschlého potoka ukazuje vlčí stopy. Psí šlápoty by prý vypadaly stejně, ale kde nejsou ovce, nejsou ani psi. Zpěv pěnice pokřovní, zpívající strnad černohlavý, dva zpívající slavíci. Především ale dál fotím květiny, motýly, další paještěrku štíhlou…

Bělopásek jednořadý (Limenitis reducta). V ČR je tento nádherný motýl klasifikován jako vymřelý.

Před námi se objevuje významná překážka v podobě nutnosti překonat asi 2 m vysokou úzkou průrvu. Žádnou zvláštní touhu po dobrodružství dnes necítím a tak se s kolegou vracíme pomalu zpátky. Ve stěně koryta želva žlutohnědá a malý světle šedý had, asi 40 cm dlouhý a na mne rozhodně moc rychlý. Studujeme pak záhadné hnědé sedmihlásky. Ukazují se nám málo a jen chvíli, a mnoho indicií jsme věru nezískali – hnědý s poměrně krátkými křídly, fotka ocásku, prchavý dojem z asi půl minuty zpěvu. Niko mi ale pak pouští různé nahrávky a po této konzultaci jsem si docela jistý, že jsme viděli sedmihlásky šedé. Pozorujeme pak ještě několik mlynaříků, stejného vzhledu/poddruhu jako předtím na severu.

Ještě se na chvíli vracíme ke stěně s jiřičkami, kde se nám ráno tak líbilo (je vlastně „za rohem“). Brhlík skalní stále svědomitě krmí mladé. V houští nedaleko kvete krásná orchidej, podle kolegy je to nějaká pětiprstka (Gymnadenia sp.).

Jedeme zpět. Za domkem rangera nečekaně uhýbáme k západu a pokračujeme zelenou krajinou. Objevují se ťuhýci menší, strnad luční i mandelík. Na jednom místě velím zastavit kvůli celé skupině strnadů černohlavých, kteří se koupou v kaluži na cestě.

Krátká zastávka na vyhlídce. Obdělávaná pláň náhle končí prudkým srázem, a směrem k jihu se otevírá výhled na moře ostrých hřbetů nesouvisle porostlých stromy či keři. Při hraně srázu rostou kavyly, po zemi pobíhají rychlonozí mravenci rodu Cataglyphis, a informační tabule vypráví o leopardech, kteří tu dříve žili, a nyní jejich přítomnost závisí na stavu populace gazel. Naposledy se prý leopard ukázal ve Vashlovani před 10 lety. Niko ale říká, že jeho stopy našli i loni.

Po deseti minutách jízdy podél terénního zlomu zastavujeme u jakéhosi stavení. Je to vlastně výchozí bod turistické cesty ve výstavbě „Trail of Eldest Tree“. Na louce vedle jsou strnadi luční a ťuhýk menší, přímo před domem zpívá stehlík. Na programu je vycházka dolů, Niko tam někde potřebuje zkontrolovat fotopast. Sám se jdu jen pomalu projít k tomu nejstaršímu stromu.

Cesta vede po křovinatém svahu dolů a dál pestrou mozaikou luk a lesíků nebo jednotlivých stromů a křovin. Orebice čukar s voláním zapadla někam dolů, zpívají tu strnadi černohlaví. Rostou tu samé plané pistácie (Pistacia atlantica), jako stromy nevysoké, s ještě nezralými plody, ty starší mají často dolní vnější větve suché, ozdobené žlutými lišejníky. Kolem těch nejstarších je ohrádka. Jaké je to ale krásné, požehnané místo! Slavík obecný, u nás takový tajnůstkář, tady zpívá, aniž by se skrýval. Stejně tak pěnice dlouhozobé, včera je Niko pracně vábil, tady se mi ukazuje celý pár. Ťuhýci rudohlaví zrovna tak. Jen volající hrdličku divokou plaší zvuk závěrky i na padesát metrů. Špatné zkušenosti s naším druhem ale jistě nezískala tady. Ozývá se tu i zpěv kukačky, koňadry a žluvy hajní. Dvakrát v trávě u cesty zašustil blavor žlutý (Pseudopus apodus) a ve stínu staré pistácie zeleně září samec ještěrky kaspické (Lacerta strigata). Kdo ví, co ještě by se tu dalo objevit. Ti, kteří šli s Nikem až k fotopasti, viděli bažanta a lelka. A fotopast prý ukázala, že nejhojnější zvěří je tu vlk, medvěd a divoké prase, žije tu také zajíc, rys, a dikobraz. Levhart momentálně žádný, ale jistě by se mu tu líbilo.

Pistáciová lesostep v Národním parku Vashlovani

Čt 23.5.2019: Přesun na jihozápad

Slunečné ráno, dnes snídáme normálně v osm, cestou do druhého penzionu je zjevné, že tu žije plno vrabců domácích a rorýsů obecných, zpívá žluva hajní, stehlík, pěnice černohlavá i zvonek zelený, kterého si po snídani fotím, proti modré obloze mu to sluší. Po snídani východ Gruzie opouštíme. Bylo tu dobře, zažili jsme několik dní opravdu nabitých pozorováním, nakonec i ubytování bez toalet se dalo přežít a hromady jídla k večeři i snídani nebyly menší než jinde. Čeká nás teď dlouhý přejezd do úplně jiné části země, oč více hodin strávených v autobuse, o to méně času na pozorování. Zkušený cestovatel ovšem tyto přejezdy umí využít k odpočinku.

Takže, s dalším reportážním vstupem se hlásím až v poledne, z hlavního města. Po několika hodinách jízdy nás autobus vyklopil na velkém tržišti v Tbilisi. Je zataženo a kolem 20 °C. Velmi rušné místo, nepůsobí nijak nebezpečně a místní nás ignorují, pro jistotu ale fotím jen telefonem. Prodává se tu všechno možné, od kuřat, u kterých mne fascinují ponechané běháky trčící vzhůru, až třeba po prodlužovačky. Asi tu nemají Datart, vůbec tento způsob prodeje zjevně představuje důležitý segment zásobování. Nacházím stánek s čurčchelou a s Nikovou pomocí pořizuji několik vzorků. Když už se slézáme na hlavní ulici, na protějším domě se krátce zastavuje hrdlička senegalská, ještě mladý pták bez kresby na prsou. Žijí tedy i v hlavním městě. Přes rušnou a složitou pasáž nás pak vedou někam, kde autobus může zastavit a my nastoupit. Stačilo by se na okamžik zapomenout a v bludišti lidí a obchodů by se našinec zcela beznadějně ztratil. Nikomu se to naštěstí nepovedlo.

Čurčchela na tržišti v Tbilisi. Postup výroby musí být prastarý: ořechová jádra se navlečou na nit a pak se opakovaně pokrývají směsí mouky s hroznovou šťávou a suší. Spíš než mlsání je to energetická tyčinka na cesty. Zavěšená a v suchu prý vydrží i rok.

Další zastávkou jsou lesy asi 15 km západně od hlavního města. Je stále zataženo a zřetelně chladněji, což by nemělo překvapit − jsme asi v 1400 m n.m. Niko nám tady má najít brhlíka tureckého. Vstupujeme do převážně borového lesa. Borovice se větví už od země a les tak připomíná smrkový. Kolega upozorňuje na ještě nekvetoucí orchidej okrotici bílou (Cephalanthera damasonium). V lese zpívá budníček menší, kos černý, sýkora uhelníček, pěnkava obecná, sýkora koňadra, později se ozývá také žluna zelená a kukačka. Hned zkraje jsme potkali dvojici šoupálků, z celkem bídné fotky mohu vyčíst, že to byli šoupálci dlouhoprstí (ten druhý tu ani nežije). Pomalu postupujeme do hloubi lesa a z kopce dolů. Motýl běloskvrnáč pampeliškový (Amata phegea), veverka obecná (tady nepůvodní), sojka obecná. Jen brhlík turecký stále nikde… Dole už mezi stromy prosvítá louka a zpěv strnada lučního. Tahle lokalita prý zatím nikdy nezklamala. Zjevně už nervózní Niko nás nechává na místě a sám se jde podívat do lesa vedle. Jak to tak bývá, právě v této chvíli se milý brhlík objevuje. Jeden z našich fotografů ho vyfotil. Hledáme ho, Niko pouští i nahrávku… Je tu, asi krmí mladé, ale jakoby si z nás dělal legraci, přeletuje sem a tam, nerušeně sbírá hmyz na kmenech a větvích borovic, někdy i přímo nad našimi hlavami, nahrávku ignoruje. Nicméně, nakonec snad každý viděl, a mohl si ověřit, že brhlík turecký skutečně má spodinu bílou s oranžovou skvrnou na prsou a docela jinou kresbu hlavičky. Mise splněna, můžeme na oběd.

Další krátká zastávka je už v pozdním odpoledni jižně od obce Tsveri, na místě zvaném Čertí jáma. Nevím, který čert tu co dělal, ale propast je to pořádná, hned u silnice budí respekt prudký sráz, dno terénní propadliny nevidíme, jen lesnaté svahy na druhé straně. V jediném exempláři tu vyráží bolševník, tato u nás nechvalně proslulá, hrůzostrašná invazní rostlina pochází právě odtud, na Kavkaze je původní. Zpěv z koruny solitérního stromu prý patří budníčkovi žlutavému.

Ještě je malý, ale vyroste. Bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) u Čertí jámy. Tady je doma.

Dál naše cesta vede krásnou krajinou. Lesnaté kopce se zdají bez konce, louky plné květů, pastviny. Kolegovi to připomíná Bílé Karpaty, včetně orchidejí. Od určitého místa jako když utne, kopce jsou všechny odlesněné, samé pastviny, jen někde borové lesy, evidentně vysázené. Při průjezdu vesnicí dvě straky, pak z autobusu vidíme ještě čápa černého a supa mrchožravého. Také stáda ovcí a koz nebo krav, provázená s honáky na koních.

Po půl sedmé vystupujeme na okraji obce u horní hrany ohromné skalnaté a křovinaté rokle jménem Dashbashi, která dole ukrývá vodopád stejného jména. Zdá se mi, že máme časový skluz a klidně bych tohle místo vynechal, ale když už tady jsme… U hrany svahu rostou krásné, nízké fialové kosatce a zpívají lindušky lesní. Scházíme po cestě ve strmém svahu, postupně zaznamenávám, většinou jen dle hlasu/zpěvu, sýkory uhelníčky, kosa černého, pěnice černohlavé, budníčky žlutavé, červenku a hýla rudého.

Dole podél překrásného potoka/řeky Khrami překonáváme trochu obtížnější úsek cesty po kamenech, ale nic srovnatelného s Lagodekhi to není. Vodopád Dashbashi je úchvatný, nepravděpodobně, kýčovitě krásný jako fotka do drahého kalendáře. Voda v mnoha stružkách stéká přes mechem porostlou skálu jako rozhozená luxusní krajka, vše rámuje bujná svěží zeleň, řeku zdobí trsy bílých květů a její průzračná voda na hlubších místech nabývá tajemně modrozelené barvy. K dokonalosti chybí jen skorec vodní – ale ne, i ten tu je, na kameni u protějšího břehu, tak nehybný, jako by také patřil do obrazu v kalendáři. Náhle se objevuje i druhý, tokají, pár desítek vteřin vzrušeného třepotání a jsou oba pryč. Jen pocit z krásného pozorování zůstává. Čas vylézt zpátky k autobusu, nahoře do seznamu druhů přidávám ještě kukačku. Niko si chvilku hrál s místním psem a ten by za ním šel klidně až do busu. My jsme všichni náležitě poučení a od těchto vořechů se držíme nejméně na délku paže (někdo má i pepřák), v některých případech (ne vždy!) jistě zbytečně.

Vodopád Dashbashi
Tokající skorci (Cinclus cinclus)

Průjezd Tsalkou už za soumraku a pod těžkými dešťovými mraky, rovnou k hotelu na břehu stejnojmenného jezera. Hotel je zvláštní, dvoupatrový zelený paneláček ze sovětských časů. Všechny pokoje mají balkon, koupelnu a WC, postupně se ale přichází na různé drobné vady – někde pípá alarm, jinde smrdí odpad, protéká záchod nebo se klíč v zámku zasekává. Zrovna u nás ale vše funguje jak má. Večeře je u jezera mimo hlavní budovu, ve tmě není orientace jednoduchá, ale místní, a těžko říci jestli patří k personálu nebo k dalším ubytovaným, nás tam ochotně pomáhají dovést.

Pá 24.5.2019: Jezera Javakhetie

Před pátou jsem na chvíli vylezl na balkon. Chladná noc, vítr honí mraky přes ubývající měsíc. Z prostranství před hotelem, které slouží jako parkoviště, se ozývá typické volání křepelky polní. Kolem přeletěl netopýr. Noční chór z lesíka v pozadí je docela jiný než bych čekal u nás, převládá zpěv skřivana lesního a hlasy sýkor.

K odjezdu se scházíme kolem osmé, je skoro zataženo a jen asi 12 °C (není divu, jsme v asi 1500 m n.m.). V lesíku teď zpívá pěnkava obecná. Jezera Tsalka jsme si vůbec neužili, ale prý ornitologicky zajímavé není. Dělám pár rychlých fotek, na břehu jsou straky a také sameček ťuhýka obecného.

Po nedostavěné silnici jedeme k západu. Projíždíme obcemi s čapími hnízdy, je možné zahlédnout ťuhýka obecného, kosy černé, rorýse a vlaštovky. Během jízdy vidíme i oba druhy bramborníčků.

Projíždíme Malým Kavkazem, částí země jménem Javakhetie. V 17. století odtud islám vyhnal Gruzínce, SSSR zase odsunul Turky, a dnes je většina populace arménská. Celkově chudá a izolovaná oblast se špatnou infrastrukturou.

Stoupáme do hor. Nějaké borové lesy, pak holiny, kamenité horské louky. Dostáváme se nad 2000 m n.m. Stádo ovcí, pastevectví je asi jediné, čím se tu dá uživit. Rozestavěný železniční tunel v horském sedle.  Hejno kavek obecných ve vesnici u jezera Paravani. Od silnice jsme vyplašili lišku a řidič na ni rozpustile troubí.

Jezero Paravani je v Gruzii největší. Zastavili jsme u jižního břehu, je tu louka s krtinami a pryskyřníky, také zorané políčko a potůček, v okolí pastviny. Oblačno a chladno celkem odpovídající nadmořské výšce 2047 m. Z oblohy zní důvěrně známý zpěv skřivanů polních, sedají i na zorané pole. Kolem potůčku létají nejméně tři břehule, a poprvé za celou cestu Gruzií to nejsou břehule skalní, nýbrž říční. K jezeru, nad kterým létají velcí racci, jsem nedošel, velmi mne totiž zaujali asi čtyři konipasi luční pobíhající v oranici. Samci mají hlavičku úplně černou (ssp. feldegg).

Konipas luční (Motacilla flava feldegg)

Jedeme dál k jihu. Před další vesnicí na břehu Paravani luňák hnědý, také kormorán velký letící nízko nad hladinou. Stále horské louky s pryskyřníky. Během další cesty vidíme také pochopa rákosního a u krav na pastvině další kavky.

Okolí městečka Ninotsminda, správního centra celé oblasti, je zřetelně úrodnější, bohatší kraj. Žluto od pampelišek, okraje zoraných políček lemují suché bolševníky. Další čápi bílí, u jakéhosi malého jezera pochop rákosní, na řece pět kormoránů velkých.

Průjezd obcí Gorelovka, která proslula sektou duchoborců. Neobvyklá hustota osídlení, velký počet domků svědčí o minulém vzestupu, jejich špatný stav zase o následném úpadku. Ale ptáků je tu spousta: vlaštovky, kavky, špačci, straka, nejméně šest čapích hnízd, dokonce jeden hýl rudý. Za obcí pak další černohlaví konipasi luční. V Gorelovce jinak definitivně končí asfalt, po rozestavěné cestě můžeme dál jet jen krokem.

Nenápadná vodní plocha u silnice, spíš jen rozliv řeky než opravdové jezero, pasoucí se kůň, a kolem něj sedm špačků – všední obrázek, zvlášť tady. Jenže tři z těch špačků jsou špačci růžoví! To je samozřejmě víc než dostatečný důvod k zastavení, konečně tyhle nevyzpytatelné cirkusáky vidíme zblízka. Plašani to opravdu celkem jsou a na rozdíl od špačků obecných nám brzy mizí, ale i jinak je to tu zajímavé. Na vodě máme dospělého pelikána kadeřavého a dva kormorány velké. Také dvě lysky černé a dva kačery kachny divoké, jasně že toto jsou běžné druhy, ale v Gruzii jsme se s nimi dosud nesetkali. Z osamělé potápky na hladině se při bližším pohledu vyklubala potápka rudokrká. Louku naproti oživují strnadi luční i konipasi luční, létají tu vlaštovky a kavky, občas se objeví patrolující velký racek. Pelikán odlétá, zato přibývají dva lovící rybáci obecní.

Špaček růžový (Pastor roseus)
Pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus)

Jen krátký přejezd už nás pak dělí od našeho primárního cíle. Veliké, krásné jezero Madatapa leží u hranic s Arménií v nadmořské výšce asi 2100 m n.m., a dnes je to soukromá ptačí rezervace. Rozhlížíme se z mírné vyvýšeniny nad severozápadním břehem. Zpívá tu skřivan polní a přeletují pochopi rákosní. V určitém smyslu podobné místo jako předchozí, především ale mnohem rozlehlejší …království za stativák! Na hladině jezera jsou nejhojnější lysky černé následované potápkami roháči, je tu i několik potápek rudokrkých, na ostrově hnízdní kolonie racků (arménských?) a daleko na protějším břehu jezera pár jeřábů popelavých – jeden na hnízdě, další se pase v okolí. Měl by to být ssp. archibaldi (bez červené na hlavě), na takovou vzdálenost to ovšem není doopravdy vidět.  Pozorné prohlížení hladiny odhaluje i další druhy: tři poláci velcí, pár kopřivek, dva kačeři hvízdáka eurasijského. Našel bych i další, ale stojí za mnou Niko, kterému nevadí, že jsem si přivlastnil jeho dalekohled a přenesl ho k jezeru, ale to, že stojíme příliš blízko hnízda potápky rudokrké. Potápka sice varovala, ale zároveň své hnízdo zamaskovala až příliš dobře, takže jsem nic neviděl. Samozřejmě se okamžitě vzdalujeme. Nad břehem jezera zakroužil orel nejmenší (světlá forma), nacházíme tu spoustu děr od hlodavců a také jednu díru velkou − doupě lišky. Některé horské květiny si tu netroufám pojmenovat ani rodem.

Potápka rudokrká (Podiceps grisegena) na jezeře Madatapa

Vracíme se zpět, krokem po stejné nezpevněné silnici. Znovu míjíme místo, kde jsme předtím viděli špačky růžové – a jeden se vrátil, fotím ho aspoň přes okenní sklo. V Gorelovce ty samé druhy jako předtím, koukám hlavně po čápech. Až teď jsem si všiml domů se střechou z trávy. Za Gorelovkou je asfalt a můžeme zrychlit. Samice pochopa letí vpravo paralelně s námi.

Na oběd zastavujeme v Ninotsmindě. Až tak moc možností tu není, volíme něco jako místní fast food. Kulturně jsme už v Arménii – vůbec například nemají chačapuri, což by jinde v Gruzii bylo bezpochyby nemyslitelné. V pohostinnosti ale nijak nezaostávají. Na konec jsme dostali misku jahod jako pozornost podniku, spropitné odmítl.

Pak míříme k dalšímu jezeru jménem Khanchali západně od města. Cestou vidíme daleko na pláni celé hejno asi 40 čápů bílých. U jezera Khanchali jsme v půl čtvrté, ale přichází bouřka, vítr následovaný deštěm opravdu pozorování nepřeje. Niko a několik nejskalnějších i tak vyběhli v pláštěnkách k jezeru, ale brzy byli zpátky. Sám jsem jen z fyziologických důvodů navštívil blízký borový lesík a sledovat, jak kolem mne silný vítr kýve s kmeny borovic ne nahoře v korunách, ale hned u země, byl také docela zážitek. Nedá se nic dělat, tady to vzdáváme.

O hodinu a půl později je zase polojasno a my zastavujeme u menšího (asi 800 m), ale hezkého jezera za obcí Vachiani. Stále jsme v asi 1730 m n.m. Stojíme na severozápadním břehu jezera a společně ho prohlížíme, dost času, abychom se u stativáků všichni vystřídali. Je to další oligotrofní horské jezero, společnost na jeho hladině opět tvoří především lysky černé a potápky, nejvíc je roháčů, o něco méně rudokrkých a jen jediná potápka malá. V malém počtu se vyskytují i další druhy, zde pět poláků velkých, kačer čírky modré, samice poláka malého, nejméně dva kormoráni velcí, tři čápi bílí. Devět volavek popelavých a dokonce i jedna volavka červená (tu jsem ve vší skromnosti objevil já) se skrývají ve vegetaci na protějším břehu. Nad hladinou kromě vlaštovek a břehulí říčních poletují i rybáci bělokřídlí. Kolem jezera zase pochopi rákosní, na druhé straně se zdržuje jeden dravec ještě větší, vypadá to na orla křiklavého. Na naší straně jezera zpívá strnad luční, dají se najít konipasi luční i pěnice hnědokřídlá. A samozřejmě ani velcí racci nechybí. Stejně jako na všech předchozích dnešních lokalitách jde o racky arménské, jen moje duše až tady dochází míru ohledně jejich identifikace. I tady jsou poměrně daleko, přece jen se mi ale daří postřehnout důležité znaky: u přeletujících minimální rozsah bílé na konci křídel, u sedících kulatá hlava, tmavé oko, bělavá špička jinak žluto-červeného zobáku. Poslední případné pochybnosti rozptyluje Niko, když říká, že jiný druh tu v hnízdní době není.

Jezero Vachiani

So 25.5.2019: Skalní město Vardzia

Tuto noc jsme strávili v příjemném penzionu severně od obce Tmogvi v nadmořské výšce „jen“ 1240 m n.m. Do pokojů se vchází zvenčí a před penzionem je hezké jezírko vroubené rákosím. Nespavci tentokrát mohli naslouchat volání výrečka. Nebyl daleko, slyšel jsem ho i přes zavřené okno.

Jezírko před penzionem si ráno samozřejmě říká o ornitologický průzkum. I dnes je slunečno, vylezli jsme dle instrukcí v sedm, ale organizovaná vycházka se nekoná, tak se jdeme projít jen tak. Někteří si přivstali ještě víc a dle jejich vyprávění se zdá, že nejzajímavější ptáci už jsou pryč a na nás počkala jen šedivka a straky u silnice. Ale jak se ukázalo, o nic jsme nepřišli.

Jezírko je asi 300 m velké a s rákosím okolo připomíná naše rybníky, i když o žádný chov ryb tady jistě nejde. Obývá ho potápka malá i slípka zelenonohá. Také žáby, patrně opět skokan maloasijský. Zpívá tu rákosník obecný, zní vrzavěji než u nás. Rákosník proužkovaný hledá hmyz v rákosí úplně tiše, v jedné chvíli ho ale dobře vidíme. Cetii jižní zase pro změnu jen slyšíme, její zpěv je ovšem nezaměnitelný a nepřeslechnutelný. Kolem přeletěl mandelík a na pastvině nad silnicí startuje ke zpěvu za letu skřivan lesní. Dvakrát přeletělo hejno špačků růžových, tedy aspoň myslím, že byli růžoví. Na obloze létají vlaštovky, břehule říční i skalní. V okolí jezírka jsme zastihli pestrého samce bělořita okrového, na drátech posedávají vlhy pestré a spolu s nimi i jeden strnad viničný.

Vlhy pestré (Merops apiaster) u Tmogvi

Skalní město Vardzia je po všech stránkách pozoruhodné místo. Je to klášter, který král Jiří III a pak jeho dcera královna Tamar nechali ve 12. století vytesat do skalní stěny nad řekou. Ovšem v měřítku, které současníky přivádělo v úžas a udivuje i dnes − umělých jeskyní v sopečném tufitu udělali tisíce, tolik, že v nich mohlo žít až 50 tisíc lidí.

Nejprve zastavujeme na protější straně údolí, dobrý nápad, celkový pohled na skalní město vyžaduje odstup. Pak čekání dole před branami, až v deset skalní město otevřou. Nahoře krouží mladý sup mrchožravý, tady dole zpívá pěnkava obecná, pěnice pokřovní a sýkora koňadra.

Skalní město Vardzia

Ke skalnímu městu je samozřejmě třeba vylézt. Je slunečno a už zase teplo, stoupání po serpentinách do strmého skalnatého a křovinatého svahu je sice namáhavé, ale zároveň poskytuje příležitost k řadě pozorování. Jsou tu dva brhlíci, které nám Niko představuje jako brhlíky dlouhozobé. Opravdu? Mají černý proužek širší za okem, zobák ale rozhodně dlouhý nevypadá…Niko připouští, že by to mohli být i kříženci s brhlíkem skalním. Na obloze krouží dvě káně lesní ruské. Jeden z keřů obývají vrabci polní, vlastně vůbec první, které v Gruzii vidíme. Mezi motýly jeden starý známý − okáč zední (Lasiommata megera). Zpívá tu sameček rehka domácího, pak pěnice hnědokřídlá, která zpívá na skále, jako kdyby také byla nějaký rehek, na keři nebo v letu, neskrývá se. Fotím zelenou ještěrku, jako vždy opatrně, abych ji nevyplašil. Je to ale docela zbytečné, je mrtvá. Druh tentokrát ještěrka obecná (Lacerta agilis), tady na východě vypadají ještěrky obecné jinak než u nás, samečci jsou mnohem zelenější. Ale to už se dostáváme do skalního města, které navzdory turistickému ruchu obývají agamy kavkazské, břehule skalní, hnízdící jiřičky a ovšem i jejich nájemníci vrabci skalní.

Záhada ve Vardzii: proužek za okem silný, ale zobák docela krátký – je to brhlík dlouhozobý (Sitta tephronota)? Mohl by to být i kříženec s brhlíkem skalním, ale možná, že tady na severním okraji svého areálu brhlík dlouhozobý (ssp. obscura) takhle prostě vypadá.

Následovala prohlídka skalního města s místní průvodkyní. Jak jsem pochopil, během minulých staletí zemětřesení velkou část umělých jeskyní shodila, takže dnes návštěvník vidí ty původně nejhlubší části. Místo mělo vůbec pohnutou historii, v 16. století bylo vypleněno Peršany a pak Turky tak důkladně, že bylo úplně opuštěno. Velmi působivý je centrální kostel s obrazy na stěnách, které zachovaly pro budoucnost podobu královny Tamar i jejího otce krále Jiřího III. Pro Gruzínce asi svědectví o vrcholném věku jejich historie, možná i duchovní srdce země. Navíc, nástěnné malby jsou mistrovské, připomínají italskou renesanci. Na jednom místě musela průvodkyně strpět téměř úplný rozklad naší pozornosti, když přímo nad její hlavou létali vrabci skalní do jiřiččích hnízd.

Ještě dlouho po výkladu bychom asi mohli sami objevovat skalní město, procházet jednotlivé prostory a hádat co k čemu sloužilo, nebo fotit pohledy na údolí. Obloha se ale změnila, a blížící se bouřka nás nutí k co nejrychlejšímu sestupu. Dole u stánků se suvenýry jsme právě v poledne, zpívá tu stehlík a zase svítí slunce, bouřka si vybrala jinou cestu.

V té chvíli se to nezdá, ale naše pozorování v Gruzii tímto vlastně končí. Krátce potom odjíždíme a po celý zbytek dne už jen cestujeme do hlavního města. Jedeme krásným a nekonečným říčním údolím, pak přes město Borjomi a kolem stejnojmenného národního parku, kde by to také jistě bylo zajímavé. Náš poslední gruzínský oběd v místě zvaném Akhaldaba. Za ním začíná dálnice, asi jediná v Gruzii, po ní už pak rychle míjíme město Gori, rodiště J. V. Stalina, kde prý místní bránili odstranění jeho sochy až do roku 2010, a sporné území jižní Osetie. Pod těžkými mraky hrozícími deštěm, od půl šesté doopravdy prší, stejně jako pak celý večer v Tbilisi.

Teď už je ovšem jedno, že prší. Důležité je, že nám počasí, a vlastně i vše ostatní, přálo v předchozích dnech. Nikomu se nic nestalo, viděli jsme asi vše, co jsme chtěli a měli, a mnohem víc. Nelze dost ocenit našeho průvodce, Niko byl naprosto skvělý. A sama Gruzie? Za sebe mohu říci, že moje jistě informovaná a dost vysoká očekávání byla ještě překonána. Země jako z pohádky, hory bez konce, pralesy i (polo)pouště, horská jezera, vodopády… Příroda ještě podobná naší a pro našince čitelná, ale mnohem pestřejší a divočejší.  Navíc, a snad to nebyl jen náš klamný dojem, to není jen terénem a nižší „rozvinutostí“. Gruzínci do své národní hrdosti a svébytnosti zahrnují i krásy své přírody, a snaží se ji chránit. Tak, ať se jim to daří!


1. část reportáže

2. část reportáže


Seznamy pozorovaných druhů

PTÁCI (179)

Husice rezavá Tadorna ferruginea
Husice liščí Tadorna tadorna
Hvízdák eurasijský Anas penelope
Kopřivka obecná Anas strepera
Kachna divoká Anas platyrhynchos
Čírka modrá Anas querquedula
Polák velký Aythya ferina
Polák malý Aythya nyroca
Polák chocholačka Aythya fuligula
Tetřívek kavkazský Lyrurus mlokosiewiczi
Velekur kavkazský Tetraogallus caucasicus
Frankolín obecný Francolinus francolinus
Orebice čukar Alectoris chukar
Křepelka polní Coturnix coturnix
Bažant obecný Phasianus colchicus
Kormorán velký Phalacrocorax carbo
Pelikán kadeřavý Pelecanus crispus
Volavka popelavá Ardea cinerea
Volavka červená Ardea purpurea
Volavka stříbřitá Egretta garzetta
? Kvakoš noční Nycticorax nycticorax
Bukáček malý Ixobrychus minutus
Čáp bílý Ciconia ciconia
Čáp černý Ciconia nigra
Potápka roháč Podiceps cristatus
Potápka rudokrká Podiceps grisegena
Potápka černokrká Podiceps nigricollis
Potápka malá Tachybaptus ruficollis
Včelojed lesní Pernis apivorus
Luňák hnědý Milvus migrans
Orel mořský Haliaeetus albicilla
Orlosup bradatý Gypaetus barbatus
Sup mrchožravý Neophron percnopterus
Sup hnědý Aegypius monachus
Sup bělohlavý Gyps fulvus
Orel křiklavý Aquila pomarina
Orel nejmenší Aquila pennata
Orel skalní Aquila chrysaetos
Orel královský Aquila heliaca
Orlík krátkoprstý Circaetus gallicus
Moták pochop Circus aeruginosus
Moták lužní Circus pygargus
Jestřáb lesní Accipiter gentilis
Krahujec obecný Accipiter nisus
Káně lesní ruská Buteo buteo vulpinus
Káně bělochvostá Buteo rufinus
Lyska černá Fulica atra
Slípka zelenonohá Gallinula chloropus
Jeřáb popelavý Grus grus archibaldi
Čejka chocholatá Vanellus vanellus
Pisík obecný Actitis hypoleucos
Rybák bělokřídlý Chlidonias leucopterus
Rybák obecný Sterna hirundo
Racek chechtavý Chroicocephalus ridibundus
Racek bělohlavý Larus cachinnans
Racek arménský Larus armenicus
Holub skalní domácí Columba livia f. domestica
Holub doupňák Columba oenas
Holub hřivnáč Columba palumbus
Hrdlička zahradní Streptopelia decaocto
Hrdlička divoká Streptopelia turtur
Hrdlička senegalská Streptopelia senegalensis
Kukačka obecná Cuculus canorus
Sýček obecný Athene noctua
Výreček malý Otus scops
Lelek lesní Caprimulgus europaeus
Rorýs obecný Apus apus
Rorýs velký Apus melba
Dudek chocholatý Upupa epops
Vlha pestrá Merops apiaster
Mandelík hajní Coracias garrulus
Ledňáček říční Alcedo atthis
Datel černý Dryocopus martius
Krutihlav obecný Jynx torquilla
Žluna zelená Picus viridis
Strakapoud velký Dendrocopos major
Strakapoud bělohřbetý Dendrocopos leucotos
Poštolka jižní Falco naumanni
Poštolka obecná Falco tinnunculus
Ostříž lesní Falco subbuteo
Sokol stěhovavý Falco peregrinus
Žluva hajní Oriolus oriolus
Ťuhýk obecný Lanius collurio
Ťuhýk menší Lanius minor
Ťuhýk rudohlavý Lanius senator
Kavče žlutozobé Pyrrhocorax graculus
Kavče červenozobé Pyrrhocorax pyrrhocorax
Straka obecná Pica pica
Sojka obecná Garrulus glandarius
Sojka obecná Garrulus glandarius atricapillus
Kavka obecná Corvus monedula
Vrána šedá Corvus cornix
Krkavec velký Corvus corax
Moudivláček lužní Remiz pendulinus
Sýkora modřinka Cyanistes caeruleus
Sýkora koňadra Parus major
Sýkora uhelníček Periparus ater
Skřivan lesní Lullula arborea
Skřivan polní Alauda arvensis
Chocholouš obecný Galerida cristata
Skřivan ouškatý Eremophila alpestris
Skřivánek krátkoprstý Calandrella brachydactyla
Skřivánek menší Calandrella (Alauda) rufescens
Kalandra zpěvná Melanocorypha calandra
Břehule říční Riparia riparia
Břehule skalní Ptyonoprogne rupestris
Vlaštovka obecná Hirundo rustica
Jiřička obecná Delichon urbicum
Cetie jižní Cettia cetti
Mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus major
Budníček kavkazský Phylloscopus lorenzii
Budníček menší Phylloscopus collybita
Budníček větší Phylloscopus trochilus
Budníček žlutavý Phylloscopus nitidus
Pěnice černohlavá Sylvia atricapilla
Pěnice vlašská Sylvia nisoria
Pěnice pokřovní Sylvia curruca
Pěnice hnědokřídlá Sylvia communis
Pěnice černolící Sylvia mystacea
Pěnice dlouhozobá Sylvia crassirostris
Sedmihlásek šedý Iduna pallida
Sedmihlásek hajní Hippolais icterina
Rákosník proužkovaný Acrocephalus schoenobaenus
Rákosník obecný Acrocephalus scirpaceus
Rákosník velký Acrocephalus arundinaceus
Zedníček skalní Tichodroma muraria
Brhlík lesní Sitta europaea
Brhlík turecký Sitta krueperi
Brhlík skalní Sitta neumayer
Brhlík dlouhozobý Sitta tephronota
Šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris
Střízlík obecný Troglodytes troglodytes
Špaček obecný Sturnus vulgaris
Špaček růžový Pastor roseus
Skorec vodní Cinclus cinclus
Kos horský Turdus torquatus
Kos černý Turdus merula
Drozd zpěvný Turdus philomelos
Drozd brávník Turdus viscivorus
Lejsek šedý Muscicapa striata
Pěvec ryšavý Cercotrichas galactotes
Červenka obecná Erithacus rubecula
Slavík obecný Luscinia megarhynchos
Lejsek malý Ficedula parva
Lejsek černokrký Ficedula semitorquata
Rehek domácí Phoenicurus ochruros ochruros
Rehek zahradní Phoenicurus phoenicurus samamiscus
Rehek bělokřídlý Phoenicurus erythrogastrus
? Skalník zpěvný Monticola saxatilis
Skalník modrý Monticola solitarius
Bramborníček hnědý Saxicola rubetra
Bramborníček černohlavý Saxicola rubicola variegatus/maurus
Bělořit šedý Oenanthe oenanthe
Bělořit plavý Oenanthe isabellina
Bělořit okrový Oenanthe hispanica melanoleuca
Pěvuška podhorní Prunella collaris
Pěvuška modrá Prunella modularis
Vrabec domácí Passer domesticus
Vrabec pokřovní Passer hispaniolensis
Vrabec polní Passer montanus
Vrabec skalní Petronia petronia
Konipas horský Motacilla cinerea
Konipas luční Motacilla flava feldegg
Konipas bílý Motacilla alba
Linduška úhorní Anthus campestris
Linduška lesní Anthus trivialis
Linduška luční Anthus pratensis
Linduška horská Anthus spinoletta coutellii
Pěnkava obecná Fringilla coelebs
Dlask tlustozobý Coccothraustes coccothraustes
Hýl rudý Erythrina erythrina
Hýl velký Carpodacus rubicilla
Zvonek zelený Chloris chloris
Konopka obecná Linaria cannabina
Konopka žlutozobá Linaria flavirostris
Stehlík obecný Carduelis carduelis
Zvonohlík královský Serinus pusillus
Strnad luční Emberiza calandra
Strnad viničný Emberiza cia
Strnad zahradní Emberiza hortulana
? Strnad rákosní Emberiza schoeniclus
Strnad černohlavý Emberiza melanocephala

Ostatní druhy:

SAVCI

Liška obecná Vulpes vulpes
Šakal obecný Canis aureus
Vlk obecný Canis lupus
Gazela džejran Gazella subgutturosa
Kozorožec dagestánský Capra cylindricornis
Zajíc polní Lepus europaeus
Veverka krátkouchá Sciurus anomalus
Veverka obecná Sciurus vulgaris
Pískomil rudoocasý Meriones libycus

PLAZI

Želva žlutohnědá Testudo graeca
Želva kaspická Mauremys caspica
Agama kavkazská Paralaudakia caucasia
Ještěrka gruzínská Darevskia rudis
Ještěrka Darevskia derjugini
Ještěrka kaspická Lacerta strigata
Ještěrka obecná Lacerta agilis
Paještěrka štíhlá Eremias velox 
Blavor žlutý Pseudopus apodus
Scink Schneiderův Novoeumeces schneideri 
Užovka podplamatá Natrix tessellata 
Zmije gruzínská Vipera dinniki
Zmije levantská Macrovipera lebetina

OBOJŽIVELNÍCI

Ropucha zelená Bufotes viridis
Ropucha kavkazská Bufo verrucosissimus
Skokan maloasijský Rana macrocnemis