Text a foto Jan Pláteník
Út 14.5.2019: Tbilisi
Po asi dvou hodinách letu začíná bílou plání dole prosvítat modř Černého moře, v dálce za ním se bělají vzdálené vrcholky, jsou stále blíž, až konečně dosahujeme pobřeží. Ledové štíty Kavkazu, lesnatá údolí, hnědavé hřbety ozdobené stužkami sněhu. Hory se zdají bez konce. Klesáme, už jsou vidět i keře janovců a kavyly kolem přistávací dráhy. U nás chráněný kavyl tu sekají jako obyčejnou trávu.
V Tbilisi je podvečer, slunečno, 26 °C. Národní barvy Gruzínců jsou bílá a červená, mají unikátní zdobné písmo a jazyk, který se prý nepodobá žádnému jinému. Po chvíli zdánlivě bezcílného bloudění nacházíme náš minibus. Řidič Avto, průvodce Niko. Jedeme přes město do hotelu s krátkou zastávkou ve směnárně. Překvapila mě přímočarost celé transakce, jen prostá výměna bankovek přes okénko.
Hlavní město se prý jmenuje podle teplých pramenů, Tbilisi znamená něco jak Teplice. Pestrá architektura je dědictvím složité historie, alej obrovských platanů u řeky Kura svědčí, snad, o respektu k přírodě a poněkud chaotický provoz zase potvrzuje jižní temperament. Moderní vládní budovy jsou často biomorfní. A z cesty městem už máme první druhy: rorýs obecný, straka obecná, vrabec domácí, konipas bílý, vrána šedivka.
St 15.5.2019: Jedeme na Kavkaz
Vypadá to na slunečný den, i když moje ráno je po včerejších pivech trochu kalné. Z nabídky hotelové snídaně soudím, že Gruzie je zemí čaje, nikoliv kávy. Bude tomu tak na všech místech, která navštívíme.
Odjíždíme na sever, směr Kazbegi, a město za okny autobusu brzy střídá krásná venkovská krajina. První příležitost k seznámení s místní přírodou dostáváme asi po hodině jízdy nedaleko Bodorny. Voní tu mateřídouška a na obloze za skalní stěnou se objevují různí dravci, ale nejsem si jistý, co jsem vlastně viděl. Křovinatou pastvinu před skalami podle hlasu či zpěvu obývá jen pěnice černohlavá, kos černý a sýkora koňadra. K focení se ale nabízí kvetoucí tamaryšek, pavouček skákavka rudopásá, červenofialové květy vítodu (Polygala sp.), či krásný hnědásek kostkovaný (Melitaea cinxia). Na obloze zakroužil sup mrchožravý. Dva menší dravci, kteří se kolem či nad skalní stěnou objevují opakovaně, budou káně lesní ruské (B. buteo vulpinus). Barevnější než naše káně lesní, podle našeho průvodce Nika v této části Gruzie žije pouze tento druh káně a často nemají tmavou pásku na konci ocasu. Zbarvením se pak ovšem neliší od káně bělochvosté.
Další zastávkou je listnatý les jižně od přehrady Zhinvali. Niko upozorňuje na veverku krátkouchou klidně sedící na větvi mezi listovím. Jinak zdejší les obývají obdobné ptačí druhy jako u nás, poznávám zpěv střízlíka, zvonka, pěnkavy obecné a červenky, je tu také modřinka, kos černý. Krmící sýkora uhelníček – zajímavé, že tady netrvá na jehličnanech. Postáváme pak na svahu, někde dole už mezi větvemi prosvítá vodní hladina, a číháme na lejska černokrkého. Niko nás zavedl na známé hnízdiště. Daří se mi lejska zahlédnout, jiní ho viděli vlétnout do dutiny, záleží, kde zrovna člověk stojí. Černobílý s výrazným bílým polem v křídle, jednoduchý rytmický zpěv. Na jednoznačné určení nového druhu by mi to nestačilo, ale jiný druh černobílého lejska tady nežije.
Další zastavení je velmi turistické. Ananuri je hrad, mohutná citadela z 13. století. Parkoviště lemují stánky se suvenýry, dnes navíc i nastoupená vojenská jednotka se spoustou gruzínských vlajek, vypadá to na přestávku v natáčení historického filmu z minulého století. Za hradby i do chátrající věže je vstup volný, zdá se, že opevnění chránilo především dva kostely. Je odtud výhled na blízkou přehradu Zhingali, která prý zásobuje vodou hlavní město a nyní poloprázdná čeká na příval z hor. Kolem citadely létají desítky rorýsů, občas i jiřičky. Zpívá zvonek a také rehek zahradní, toho fotím, abych se přesvědčil, že sameček zdejší ssp. samamiscus skutečně má bílá pole v křídlech, jako naši rehci domácí. Kostelní zeď zaujala reliéfem stromu života, který podezřele připomíná prvohorní stromovité plavuně. Také se na ní vyhřívají krásné ještěrky gruzínské (Darevskia rudis).
Podél řeky Aragvi dál na sever. Kolem je překrásná divočina, lesnaté svahy, řeka teče svým přirozeným štěrkovitým korytem, stružky padají z vápencových skal. Letící krkavec velký. Krátká zastávka u soutoku Bílé a Černé Aragvi nabízí vděčný a fotogenický pohled na setkání vod různé barvy, něco jako soutok Amazonas a Rio Negro v malém. Je stále slunečno, asi 25 °C, tady poprvé i trochu fouká.
Obědváme v restauraci asi 4 km za soutokem. Ačkoliv dle názvu a fasády je restaurace mnichovská, jídlo je zcela gruzínské. Vývar s kusem skopového masa, „sýrový chléb“ chačapuri a pivo, všechno skvělé. Začínáme chápat, že v Gruzii se v restauracích objednává a platí vždy za celý stůl. Před odjezdem u řeky proletěla káně lesní ruská, na kamenech v korytě žijí ještěrky stejného druhu jako předtím v Ananuri.
Při další cestě trochu pospávám. Hory kolem jsou teď vyšší, holé a špičaté se sněhovými jazyky, a jestli předtím jsem scenérie označoval za překrásné, teď mi docházejí slova, jen zírám… Projíždíme roztahaným lyžařským centrem Gudauri. Kavče žlutozobé, motýli. Památník 200 let od Georgijevské smlouvy z roku 1983. Pak průsmyk/sedlo Jvari, který má být nejvyšším bodem dnešní cesty (2395 m n.m.). Krátce poté zastavujeme.
Jen sníh nebo nahá zem, ostré slunce a mírný severní vítr. Budou tu vůbec nějací ptáci? Ale ano, na protějším svahu brzy odhalujeme párek bělořitů šedých. U kamenného domku pak pozorujeme konopky žlutozobé. Když odlétají, je vidět, že jich bylo nejméně 15. Dále tu jsou asi dvě lindušky horské ssp. coutellii, proletěl krkavec velký, u bystřiny pod můstkem zpívá skorec vodní. Překvapivě bohatý seznam doplňuje ještě párek rehků domácích. I tito rehci jsou jiní než u nás: samec ssp. ochruros má rezavé bříško. Hromadu kamení u domku obývají malé hnědé myšky.
Bylinná vegetace teprve raší, ale přece se najdou nějaké květiny: žlutý křivatec, nizoučký bělavý rozrazil, fialové prvosenky. A také motýli, konkrétně babočky bodlákové (Vanessa cardui). Vlastně nás provázely po většinu cesty, ale až tady je patrné, čeho jsme vlastně svědky. Babočky se odhodlaně třepotají nad sněhovými poli, a všechny letí jedním směrem, na sever. Táhnou přes Kavkaz! Netvoří hejna, každá letí sama za sebe, ale v tomto počtu jich tu musí každý den proletět tisíce.
Odjíždíme, ale jen o kousek cesty dál zastavujeme kvůli jedinému drobnému ptáčkovi na sněhu. Mám štěstí, sedím poměrně vzadu a tak na něj vidím, a v atmosféře rozvibrované vzrušením mám právě dost času zaostřit dalekohled – je to skřivan ouškatý!
Poslední dnešní zastávka s pozorováním je u skalní stěny tyčící se nad cestou v obci Kobi. Jsme opět v nižších, zelenějších polohách. Skála slouží jako hnízdiště jiřičkám a břehulím skalním. Někdo viděl zvonohlíka královského a tak každých pár kroků zní nahrávka jeho zpěvu. Přijde mi to přehnané, raději chodím sem a tam a zjišťuji, co dalšího je tu k vidění. Zaznamenal jsem konipasa bílého, rehky domácí, zpěv pěvušky modré, rorýsy obecné. Babočky bodlákové se krmí na pampeliškách pod skálou. Kavče červenozobé chvíli sedící na sloupu. Vracím se až k busu, kde rostou prvosenky, tentokrát nejspíš ty obvyklé jarní, pak znovu k ostatním, a zdá se, že provokace nahrávkami přece jen splnila očekávání a „stáhla“ zvonohlíky královské ze skály dolů.
Cíl naší dnešní cesty je Stepantsminda (Svatý Štěpán), městečko pod majestátní horou Kazbegi (též Kazbek, gruzínsky Mkinvartsveri, 5047 m n.m.). Ubytování v penzionu adaptovaném ze dvou sousedních domů, vyšel na nás zrovna jeden z mála pokojů bez vlastního WC a sprchy, náladu mi to ale nekazí. Večeře je bohatá: dolma (zelné závitky plněné masem a rýží, v polévce), zdejší chléb, sýr, několik druhů salátů, také osmažené placky z polenty (to jediné si mě nezískalo), výborný čaj.
Čt 16.5.2019: Okolí Stepantsmindy
Jako Kavkazská pětka se označuje pětice endemických druhů: tetřívek kavkazský, velekur kavkazský, budníček kavkazský, hýl velký a rehek bělokřídlý. Kvůli tetřívkům se před penzionem scházíme už v šest. Ráno není dvakrát vlídné. Slunce už ozařuje ledový vrchol Kazbegi, ale sem dolů se zatím zdaleka nedostalo, a je sotva pár stupňů nad nulou. Hned na místě srazu nám Niko ve svém stativáku ukazuje tetřívky! Nechápu, jak je našel, dva zcela černé kohoutky krmící se kdesi uprostřed ničeho, v travnatém svahu za městečkem. Právě tam jedeme.
Busem pod hradbu hor, kam až to po asfaltce jde. Z borového lesíka se ozývá kukačka a na elektrickém sloupu zpívá kos horský. Stoupáme kousek po svahu porostlém nízkou travou a žlutými řeřišnicemi a rozhlížíme se po skalnatých štítech nad námi. A brzy ho máme: na kameni právě na horizontu se krásně vyjímá velekur kavkazský, volá nebo se živí, ve stativáku je vidět i bílá kresba na hlavě. Na stejném svahu se proti obloze krátce ukazuje i samice kozorožce dagestánského. Vysoko nad námi jsou i samci s mohutnými rohy. Samička kosa horského hledající potravu v trávě, počíná si docela stejně jako naši kosi černí ve městech. Z okolí kromě volání velekurů zní hlas hýla rudého, a také zpěv i vábení jakési lindušky, podle zkušenějšího kolegy je to linduška luční.
V půl osmé přejíždíme jen kousek vedle, k porostu nízkých vrb a trnitých keřů. V keřích zůstávám záhy pozadu, neboť je obývá velice zajímavá ptačí společnost: hýl rudý, pěnice vlašská, ťuhýk obecný a především budníček kavkazský. Žije tu také kos černý i kos horský, zpívá pěvuška modrá, vrána šedivka dělá společnost pasoucím se koním. Kolegové se postupně scházejí u autobusu, kdybych se víc držel průvodce, viděl bych prý tetřívky ve stativáku mnohem víc zblízka než předtím.
Další dnešní výlet je k vodopádům Gveleti severně od Stepantsmindy. Vystupujeme ve stejnojmenné osadě jen 5 km od gruzínsko-ruské hranice. Je krásné slunné, i když poněkud větrné dopoledne a teplota se rychle šplhá někam k 20 °C. Před námi je skalní stěna, ve které hnízdí supi bělohlaví. Hnízda jsou minimálně dvě, nejlépe je lze najít podle bělavého trusu, sedící či jen odpočívající supi až překvapivě dobře se skálou splývají. Kroužících nad horou jich lze vidět až osm. Zvlášť působivé jsou párové lety, kdy dvojice supů letí synchronně, na pohled v dokonalé shodě. I tady táhnou babočky bodlákové.
Horským údolím proti proudu potoka. Na obloze se stále objevují supi bělohlaví. Konipas horský sedí uprostřed svislé stěny nad potůčkem, jakoby tam byl přišpendlený. Zahýbáme k západu a postupně stoupáme, v tomto bočním údolí už vítr nefouká. Listnaté stromy většinou teprve raší, přece jen jsme v asi 1500 m n.m. Potok obrůstají žluté blatouchy a svěže zelené porosty kapradiny pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris). Ptáků vlastně moc není, nejvíc se ozývá zpěv pěvušky modré, který zní jinak než u nás, temperamentněji. Dále břehule skalní, skupina mlynaříků, sojka obecná. Potok oživují skorci a konipasi horští. Krátký výstup k vodopádu, ve strmém skalnatém svahu číhá jediná olétaná babočka osiková na zpocené výletníky a doplňuje si od nich sůl.
Cestou dolů jsem se maličko zdržel focením scenérií, ale doháním ostatní právě včas, abych ještě mohl sdílet všeobecné nadšení z orlosupa bradatého, kroužícího kolem skalního vrcholku za vodopádem. Brzy je pryč, ale radost z pozorování zůstává.
O něco níž pozorujeme opět supy bělohlavé a také rorýsy velké. Na obloze jsou i dvě káně a možná i další dravci. V hlavním údolí nacházíme u cesty zmiji, bohužel přejetou, Niko ji určil jako Vipera dinniki, tedy zmije gruzínská, další z mnoha endemických druhů Kavkazu.
Během jízdy údolím řeky zpět do Stepantsmindy kolega hlásí přelet zedníčka. Tady se opravdu vyplatí být stále ve střehu.
Po přestávce na oběd odjezd za dalším dobrodružstvím. Tentokrát jedeme k jihu. Krávy na cestě, odlesněné hory. Zastavujeme za obcí Sno u nevelkého jezera, či možná spíše jen sezónní zaplavené plochy, v říčním údolí mezi horami. Pomalu ho obcházíme, je stále slunečno. Průzračná voda jezera je pravým rájem žab. Převládají zlatoocí skokani maloasijští (Rana macrocnemis), méně časté, i u nás žijící ropuchy zelené (Bufotes viridis) mají zase oči smaragdové. Užívají si tu žabího života zcela mimo pozornost volavek a čápů. Z vody místy malebně trčí torsa stromů. Na jedné takové soušce si asi půl metru nad hladinou zbudovali hnízdo mlynaříci dlouhoocasí, přiletují s potravou. Z okolních trnitých křovin se ozývá zpěv pěvušky modré a budníčka menšího, také zpěv i vábení pěnice vlašské. Vylákat nahrávkou se ji ale nedaří. Další ze zdejších hlasů prý patří ropuše zelené. Jediný, ale nádherný rozkvetlý vstavač, podle kolegy spíš prstnatec a Niko mu v atlase nachází i druhové jméno: Dactylorhiza armeniaca.
Vylezli jsme na násep oddělující jezero od řeky Snostskali a jdeme kousek podél ní. Pozorujeme lišku pátrající po potravě v kamenité suti na protějším svahu. Po štěrkovém ostrůvku v řece zase pobíhají dva pisíci obecní. Jednoho sleduji fotoaparátem, zrovna když se náhle zastavuje, čepýří a spokojeně usedá na hnízdo.
Přecházíme rozlehlou pastvinu jižně od jezera. Nad kopcem za řekou krouží dvě káně lesní ruské, předvádějí něco jako svatební lety, padají spolu dolů podél svahu, pak zase stoupají. Nad pastvinou přeletěl menší dravec: krátká křídla, rezavá spodina, bílý kostřec, letí rovně…mladý jestřáb nebo krahujec krátkoprstý? Spolu s ostatními na druhé straně pastviny si pak užívám pohled na dvojici orlů skalních. Vystřídali káně nad kopcem za řekou, také létají spolu a ukazují, co ve vzduchu umí oni. Oba jsou ještě mladí, s bílými ocasy.
S dalšími opeřenci se setkáváme pod svahem na západní straně jezera. V lese nahoře zpívá budníček menší, v travnatém svahu pozorujeme lindušku horskou a párek bramborníčků černohlavých. Díky většímu zastoupení bílé barvy (ssp. variegatus nebo maurus) působí sameček bramborníčka pestřeji než u nás. Na keři dole u vody sedí sameček ťuhýka obecného. Po návratu k výchozímu bodu severně od jezera můžeme na štěrkovém ostrůvku v řece ještě pozorovat konipasy horské, opět je tam sameček i samička, jak už to tak v hnízdní době bývá.
Cestou do Stepantsmindy zastavujeme u porostu trnitého křoví. Podobný biotop jako ráno, a také podobní ptáci: především budníček kavkazský a pěnice vlašská. Oba druhy též zpívají, jejich pozorování, bez ohledu na provokace nahrávkami, je ovšem obtížnější než ráno. Slunce poklidně zapadá za horami, další pozorování už nebudou. Však jsme toho dnes viděli víc než dost.
Pá 17.5.2019: Trochu vysokohorské turistiky
Za zbývajícími druhy Kavkazské pětky musíme nahoru, na Kazbegi. Čtyřmi off-roady se necháváme vyvézt po serpentinách nahoru ke kostelu Svaté Trojice (Gergeti, 2170 m n. m.) ze 14. století. Je tu docela čilý provoz, prakticky všichni turisté ale jdou jen ke kostelu, a pak asi zase dolů. My ale míříme na opačnou stranu do svahu a pokračujeme po hřebeni přibližně k západu. Je zcela jasno, slunečno, teplota vzduchu možná 12 °C. Hřeben je ze severní strany porostlý lesem zakrslých bříz anebo ho pokrývá sníh, z jižní strany je alpinská louka. Břízy zde nahrazují kosodřevinu. Zhruba tady, dá se říci, probíhá hranice lesa.
Březový les na severní straně hřebenu ještě spí, přesto odtamtud zní zpěv budníčka menšího a kukání kukačky. Horská louka na slunné jižní straně už se ale začíná zelenat a kvést. Fialové prvosenky, azurové hořce, bíle kvetoucí lýkovec připomínající rododendron. O něco výše pak nacházíme i fialové koniklece, decentně žluté řebčíky a svítivě žluté nizoučké sasanky. A ještě výše pak něžné šafrány, kterým se zjevně líbí růst hned vedle tajícího sněhu. A abych nezapomněl na ptáky: nad horami létal mladý orel skalní, objevil se jeden sup bělohlavý, a přímo nad námi zakroužila káně lesní ruská. V slunném údolí vlevo poletují kavčata červenozobá, a v suché trávě na hřebeni dost často hledají potravu lindušky horské. Překvapivě vysokohorským druhem je budníček menší. Jeho zpěv slyšíme často, při zastávce na hřebeni u poslední skupiny nízkých bříz jednoho i vidím, a od našich budníčků se neliší. Na stejné zastávce si zapisuji také břehule skalní a babočku osikovou. O kus dál krkavec velký, letí nad našimi hlavami a názorně ukazuje doslovný význam rčení „hodit na někoho bobek“.
Výstup po hřebeni není příliš náročný, stoupání se střídají s téměř rovnými úseky, navíc často zastavujeme. Při další zastávce máme majestátní vrchol Kazbegi napravo, směrem k severozápadu. Panoramata jsou vůbec úžasná, kterýmkoliv směrem. Na bližším svahu naproti k směrem k severu jsou nějací lidé, podle Nika možná lovci (tj. pytláci). Z údolí vpravo je slyšet zpěv kosa horského a budníčka menšího, také volání velekura kavkazského. Nad horami západně krátce plachtí orlosup bradatý. O něco dál pak kolem nás přeletěla dvojice kavčat žlutozobých.
Na dalším návrší má Niko ve stativáku velekura, je v protějším severním svahu, dál než včera, ale jinak obdobně na vyvýšeném místě a volá. Hlas už dobře znám, dvouslabičné hvízdnutí zakončené kliknutím. Z přítomnosti jejich válečkovitého trusu je jasné, že za klidnějších dnů se velekuři zdržují i na tomto hřebeni. V protějším svahu nacházíme také tři samice kozorožce dagestánského, skrývají se tam ve stínu skalního výklenku.
Při dalším stoupání je mezi sněhem půda rozmočená z jeho tání a místy rostou nizoučké trsy pěnišníku (Rhododendron caucasicum). Kupodivu i zde, kde už dávno nejsou žádné stromy, zní zpěv budníčka menšího. A právě tady, v 2780 m n.m., se setkáváme s hýly velkými. Jsou tři, všichni zbarvení jako samice, krásní, klidní, na pěnkavy neobvykle velcí ptáci, hledají potravu při kraji sněhu a pojídají nějaké bobule. Nejsou plaší, nechávají nás přijít tak na 20 m.
Míjíme pak místo s mohylou, kde jiná skupina turistů před chvílí balila stany. O moc dál už se pro souvislou sněhovou pokrývku jít nedá. Postupně se scházíme k odpočinku a jídlu na poslední výspě, spolu s nějakou skupinou z Polska. Dostali jsme se asi 4 km západně od Gergeti, přibližně do 2950 m n.m. Je stále slunečno, teplota vzduchu možná 15 °C, pocitově ovšem mnohem vyšší. Chtělo to méně oblečení a jídla, zato více vody. Po nějaké chvíli Niko hlásí, že má pro nás ve stativáku rehka bělokřídlého! Daleko vpředu, sameček na kameni je i ve stativáku sotva viditelný, jeho bílá hlavička a křídla ale úplně svítí. Nachází ho i další a po delším pozorování je zjevné, že tam jsou celkem tři ptáci, dva samci a jedna samička. I když jsou tak daleko, mám ohromnou radost – tímto je moje Kavkazská pětka kompletní!
Zbývá jen stejnou cestou sestoupit zpátky k parkovišti u Gergeti. Na svahu s tajícím sněhem a rododendrony opět potkáváme hýly velké. Plně vybarveného, karmínového samečka jsem neviděl, jiní se ale chlubili, že ano. Během dalšího sestupu pak opět především lindušky horské, budníček menší ve skupině nízkých bříz u cesty, vzdušná akrobacie kavčat červenozobých. Motýlů na alpinské louce přibylo, kromě všudypřítomných baboček bodlákových tu teď létají i jednotlivé babočky kopřivové nebo admirál. Fotím také malého tesaříka/kozlíčka (Dorcadion sp.) se třemi bílými pruhy na krovkách, stejného druhu, který nás včera tak zaujal u jezera Sno. Na počasí máme vysloveně štěstí, je až do večera slunečno, jen začalo trochu foukat. Niko už tu byl jako průvodce mnohokrát, a prý ještě Kazbegi bez deště nezažil.
Pro dnešní večeři naši hostitelé zvolili chinkali, tedy taštičky plněné masem, gruzínské národní jídlo. Jsou výborné, většina účastníků je ale asi příliš unavená na to, aby je plně ocenili.