Tomáš Diviš: Moje vzpomínky na Jirku Flouska

Za Jirkou

Těžce se vyrovnávám s tím, že se za Jirkou Flouskem mohu už napořád vypravit pouze ve svých vzpomínkách. Domnívám se, že nejsem sám, jemuž se ze života postupně vytrácejí i takoví přátelé a blízcí, které by “tam“ raději předběhl, aby mu pak do konce života bolestně nescházeli. Jirka je pro mě jedním z mála takových. Pominu výčet jeho odborných kvalit a jejich veřejných výstupů; znám je, vážím si jich a obdivuji je. Vládnou jimi však i mnozí další, ale Jirka k nim v míře výjimečné přiřadil vysokou morálku, poctivost, empatii a názorovou pevnost. O takových lidech se říká, ale hlavně potvrzuje, že je nelze nemít rád a neplatí o nich, že jsou nahraditelní. Neměli jsme a nemohli mít s Jirkou vždy a na vše shodný názor. S ním však byla radost a poučení nesouhlasit. S pochopením, bez emocí a zvídavě vyslechl odlišný názor, ten svůj přednesl srozumitelně a s argumenty, nezvyšoval hlas a nepřerušoval, tedy vládl komunikační noblesou dnes stále vzácnější.

Senné – Vtáčnik, červenec 1973. Z levé strany: Jiří Flousek, paní Hájková, Jaroslav Branda, Pavel Žďárek a Tomáš Diviš. Foto Vladislav Hájek

Přírodovědcem a ekologem ze záliby nebo profese se lidé mohou stát pod vlivem prostředí, do kterého se narodí nebo se v něm později ocitnou a stát se jím chtějí. Jirka se však jako přírodovědec už narodil a stát se jím z profese i ze záliby prostě musel. Vášnivý zápal pro biologii a její poznávání v něm planul od dětství, s přibývajícími léty neuhasínal a dokázal jím připalovat i své okolí. Celý svůj profesní život, intelekt a energii věnoval Krkonoším a ke spolupráci na jejich poznání a ochraně dokázal získat i řadu svých přátel a známých. S Jirkou jsem se už v polovině 70. let setkal ve Skupině pro výzkum a ochranu dravců a sov a z jeho podnětu jsem do Krkonoš v dalších letech zapustil trvale kořeny při ověřování výskytu dřemlíka tundrového, v počátcích monitoringů sokola stěhovavého a kulíka hnědého, při celoplošném mapování výskytu lejska malého a jeho dlouhodobém monitoringu, terénních pracích na Atlasu ptáků Krkonoš a sběru avifaunistických při na svých vlastních projektech a turistických výpravách. I když jsme v pravidelném styku nebyli, setkání s Jirkou za 50 let našeho přátelství bylo mnoho nejen v terénu Krkonoš, ale i ve výboru České společnosti ornitologické, na akcích její Východočeské pobočky, Výročních schůzích Oblastní ornitologické sekce při správě KRNAP, aktivech, konferencích setkáních přátel apod. Jirka byl nejen následováníhodný odborník a ekolog v nejlepším slova smyslu, ale také výborný společník s laskavě osobitým humorem. Trvale si udržoval obdivuhodnou fyzickou kondici, jak mnozí z nás poznali, zadýchaně se snažíce držet s ním v terénu krok.

Oslava šedesátin Václava Kozy a padesátin Martina Fejfara v Martínkovicích, 11. 9. 2021. Z levé strany: Jiří Flousek, Tomáš Diviš, Jaroslav Branda, Milan Černý, František Bárta (stojící), Jan Hora, Václav Koza (stojící), Tomáš Bělka, Lubor Urbánek, František Gazda a Martin Fejfar. Foto KMDP

Vedle ornitologie mě s Jirkou spojovala ještě jedna méně ušlechtilá vášeň. Oba jsme milovali cukrářské výrobky až na úroveň hlavního denního chodu, a jakmile to situace dovolila, dopřáli jsme si takový oběd. Naposled před lety v cukrárně v Jablonci nad Jizerou po celodenní práci v terénu, kde Jirka poobědval čtyři zákusky a já sedm. Alespoň v něčem jsem byl lepší než on! Selektivní lidská paměť maže vzpomínky na zlé a nepříjemné události, zážitky a osoby, které jsme za svého života potkali. Z četných setkání a jednání s Jirkou moje paměť nemá co mazat.

                                         S poděkováním, v úctě a smutku Tomáš Diviš, v prosinci 2022.