Naše dvanáctidenní cesta za ptactvem Kazachstánu začala poslední májový den. Ve skupině, čítající něco málo přes dvacet lidí, jsme letěli přes Istanbul do Almaty. Na letišti nás čekala majitelka místní cestovky Anar se svoji sestrou Akmaral (v překladu bílý jelen) a zkušený ornitologický průvodce Askar.

Přistáli jsme ve 4:45 ráno, akorát v čase, kdy je ideální rovnou vyjet do terénu. Díky časovému posunu a nočnímu letu jsme téměř vynechali poslední noc a během dne jsme proto postrádali spánek.

První navštívenou lokalitou byla jezera, kde hlavním lákadlem byla kachnice bělohlavé (Oxyura leucocephala). Kromě ní jsme viděli i spoustu dalšího vodního ptactva – kachen, potápek, volavek,….  Z pěvců jsme zaslechli vícero rákosníků a objevili první sýkoru azurovou (Cyanistes cyanus).

U jezera Sorbulak jsme pozorovali kolonii špačků růžových (Pastor roseus). Barevní samci s parádními chocholkami, jejichž růžová břicha svítila v ranním slunci, se pár metrů od nás natřásali před samičkami na skalnatém břehu. Při následné procházce kolem jezera se nám naskytla podívaná na značný počet racků, rybáků, kormoránů a dalšího vodního ptactva včetně několika bahňáků. Viděli jsme, ač poměrně na dálku, i oba druhy pelikánů – bílého (Pelecanus onocrotalus) a kadeřavého (Pelecanus crispus).

Poté jsme směřovali monotónní stepní až polopouštní krajinou lemovanou převážně mandelíky (Coracias garrulus) do 120 km vzdáleného Kanschengelu.  Tady bylo naším cílem strategické místo – napajedlo. Ten, kdo by si představoval třeba krásnou oázu uprostřed pouště nebo jezero se zelení všude kolem, byl vyveden z omylu. Čekala nás nevelká louže obklopená rozdupaným bahnem od skotu, koní a příležitostného velblouda, kteří se tu volně toulali krajinou a shlukovali se u jakéhokoliv menšího vodního zdroje. I přes to bylo napajedlo opravdu lákadlem i pro ptáky. V okolí poletovalo spoustu kalander zpěvných (Melanocorypha calandra) a občasná kalandra dvouskvrnná (Melanocorypha bimaculata). Mé oko milovníka bahňáků bylo ale stále ve střehu, dokud nepadlo na skupinku kulíků větších (Charadrius leschenaultii). Posledním druhem, na který jsme čekali, a který se s námi dnes rozloučil, byl plachý stepokur písečný (Pterocles orientalis).

Pro dnešek už jsme se jen těšili, až se konečně vyspíme. Naše dva minibusy nás měly dovézt do připraveného stanového tábora. Z hlavní asfaltové silnice jsme sjeli na písečnou cestu v poušti a jeli zcela plochou vyprahlou a velmi jednotvárnou krajinou po skoro až nesmyslně dlouhou dobu. Přemýšleli jsme, kam nás to vezou, protože jsme nikde na horizontu neviděli vůbec nic. Po nejméně dvaceti minutách se vedle sotva vyjeté cesty najednou objevil jen tak uprostřed ničeho kroužek několika žlutých stanů a vedle nich stála dodávka, od které už na nás mávala Anar. Široko daleko nic, jen nehostinná krajina. Ani terénní vlna, za kterou by měl člověk třeba soukromí při vykonávání toalety. U provizorního kempingového stolu a židliček se sedělo a povídalo ještě do noci, než začalo nečekaně pršet. Déšť by tu v poušti čekal málokdo. Prý tu prší tak dva až tři dny v roce. Jaké štěstí!

DEN 2

Ráno jsme se vzbudili ještě před úsvitem do mokré polopouště. Vstávali jsme brzy, abychom se mohli pěšky vydat kousek od kempu na terénní vlny, ze kterých byl rozhled do daleké pustiny. Z nich jsme pozorovali gazelu džejran i šakala, na dropy jsme ovšem měli smůlu.

Po snídani jsme z kempu vyrazili minibusy k místu s několika opuštěně vyhlížejícími budovami, kde jsme mohli pozorovat různé druhy ptactva, především pěvců – sedmihlásky, bělořity plavé (Oenanthe isabellina) a plešanky (Oenanthe pleschanka), také ťuhýky středoasijské (Lanius phoenicuroides). Opodál se nacházelo napajedlo, kde jsme mohli vidět opět stepokury a krásnou rodinku dudků (Upupa epops). Naše následné snahy o vyčkávání byly přerušeny žíznivým stádem krav, které s hlasitým dupotem přiběhlo k napajedlu a vyhnalo odtud všechno živé, včetně nás. Museli jsme nakonec změnit napajedlo. Stepokuři blíž nepřilétli, ale pozorovacím cílem nám byly hnízdící pisily čáponohé (Himantopus himantopus).

Během další cesty jsme v dáli v ploché stepi s občasným stádem koní a skotu spatřili nezaměnitelné siluety jeřábů – konkrétně jeřábů panenských (Anthropoides virgo). Vyskákali jsme z minibusů a vydali jsme se opatrně pěšky, abychom je nevyplašili, přímo k nim. Chodit rychle by se nevyplatilo ani kvůli želvám stepním (Testudo horsfieldii), kterými byla tato planina posetá. Jak to s jeřáby bývá, na velkou blízkost nás nepustili a po čase odlétli. Naštěstí to nebyl poslední pár, na který jsme dnes narazili.

Oběd nás čekal stejně jako včera večer v malé … Ani nevím, jestli to vlastně byla restaurace. V řadě místních, nepříliš luxusních domků, nás na terásce jednoho domku čekaly prostřené stoly s pohoštěním národních jídel. Majitel obcházel stůl s konvičkou v ruce s typickou větou: „Kamu čaj? Kamu čaj?“. Většinu vyprahlého osazenstva ovšem nebavilo čekat dlouhou dobu na menší šálek čaje, a tak panu majiteli vysvětlili, že by raději ten „chladný čaj“v pivní přihrádce v chladničce s nápoji. Ruská napodobenina českého piva, která nám chutnala nejvíce, se dokonce jmenovala Žatecký Gus. Byla to imitace českého piva i s některými českými nápisy. Při naší další návštěvě této restaurace už jsme křičeli „cholodnyj čaj“ z dálky a pan majitel pravděpodobně zásoben novými plechovkami už je rovnou podával na stůl.

Po obědě nás Askar rozdělil na dvě skupiny – pozorovatele a fotografy. Fotografové byli odvezeni k jednomu z již navštívených napajedel. Zbytku skupiny Askar vysvětloval, že pojedeme k „děrevu“. Začali jsme se hromadně podivovat, že les bychom tu nečekali a že to asi bude zajímavé. Někdo ale odhalil, že tato představa je velmi naivní: „Opravdu Askar myslel les? Neříkal spíš … strom?“. Ano, říkal. V této pustině je každý osamocený strom velmi vzácný a tudíž ptáky, kteří potřebují stromy nebo něco podobného k hnízdění je velmi vyhledávanou lokalitou. Asi půl hodiny jsme jeli rovně po hlavní silnici, než se u ní objevilo odpočívadlo, kde by uprostřed mohutný košatý strom. Asi tři hodiny jsme strávili pochodováním kolem a mířením dalekohledy do větví. Podívaná to byla opravdu hezká. Na stromě hnízdili vrabci indičtí (Passer domestici indicus) a pokřovní (Passer hispaniolensis), sedmihlásci větší (Iduna rama), pěnice, včetně pěnice vlašské (Sylvia nisoria), a dokonce i ťuhýk středoasijský a menší (Lanius minor). Okolí se pak hemžilo kalandrami a skřivánky krátkoprstými (Calandrella brachydactyla), ruderál u silnice byl domovem několika lindušek úhorních (Anthus campestris), mimo to i různých ještěrek a syslů žlutých (Spermophilus fulvus). Opět nás chytil drobný déšť.

Po večeři v naší již známé restauraci jsme byli zpět převezeni do tábora, kde naši průvodci vyhloubili mělkou latrínu a postavili sprchový stan s přistaveným sudem vody. Takový luxus, škoda, že zítra už odsud odjíždíme. Bůhví, co by nám tu za pár dní zvládli vybudovat J.

DEN 3

Ráno probíhalo obdobně jako včera pozorováním z terénních vln. Bohužel stejně jako včera se žádný drop neukázal. Po snídani jsme si sbalili věci a vydali se na novou lokalitu. Tedy ještě se zastávkou s rádoby náhodným místem ve stepi. Askar nás pobídl, abychom vytvořili rojnici a snažili se „vyšlápnout“ kulíka kaspického (Charadrius asiaticus), který se tu vyskytuje. Šlapali jsme dlouho, slunce pražilo, ale kulík žádný.

Protože nám zbyla trocha času, ještě jednou jsme navštívili jedno z napajedel s rodinou dudků, strnady pustinnými (Emberiza buchanani), stepokury, a ještě několika druhy pěvců. Taky jsme ještě jednou navštívili naší skupině již známou lokalitu – strom. Pozorování bylo hezké, jen nám do něj trochu nečekaně znovu začalo pršet.

Po posledním obědě v místní restauraci jsme se ještě vydali k nedalekým stromům, kde jsme zahlédli druh, který jsme často spíše marně snažili najít u napajedel ve stepi. Byli to hýli pustinní (Rhodospiza obsoleta). Krásně se nám ukázali zblízka na stromě, ale než dorazil zbytek skupiny pryč. Naštěstí se nám později podařilo je znovu vystopovat.

Čekal nás delší přejezd na jinou lokalitu – Topar. Nebyl ale bez zastávky. Měli jsme plánovaný rozchod v krajině, která byla velmi zvlněná, s rovnoměrnými drobnými kopečky kam oko dohlédlo. Na rozdíl od stepi se tady ale už vyskytovalo celkem dost keřů. Cílem bylo najít pro tento biotop typické druhy, např. pěvce ryšavého. Každý jsme se rozešli vlastním směrem. Já jsem se řídila již ověřenou strategií: „Drž se Askara“.

Překonávali jsme jeden kopeček za druhým a z vršku každého jsme viděli jen ten následující vršek. Bylo těžké odhadnout, kolik takových kopečků už jsme překonali. Nebylo daleko dopředu ani zpátky nic vidět. Bylo úmorné horko a my jen vyběhli z autobusu bez pití. Ale vidina zajímavých ptačích druhů nás táhla vpřed. Nakonec jsme byli odměněni krásným pozorováním jak pěvce ryšavého (Erythropygia galactotes), tak drobných a čilých pěnic malých (Sylvia nana), které až značně přehnaně trhaly ocáskem. Při našem návratu nás už trochu rozmrzele čekal zbytek skupiny. Z 20 minut na rozchod se stala asi hodina a půl. Přišli jsme úplně vyprahlí a vyčerpaní.

Do nového kempu jsme dorazili na pozdní večeři. Tentokrát nás čekal kemp s příjemnými chatkami a společnou jídelnou v budově. Jen ty kadibudky….

 

DEN 4

Tento den jsme strávili v krajině se systémem pouštních jezer s častým výskytem saxaulových porostů. Česky tedy asi rosilkovým. Dopoledne jsme měli několikahodinový rozchod na jedné takové lokalitě, kde jsme měli šanci vidět několik druhů, které dozajista už jinde během našeho pobytu neuvidíme. Byli to vrabec saxaulový (Passer ammodendri), strakapoud bělokřídlý (Dendrocopos leucopterus). Strakapouda jsme viděli u hnízda, ze kterého vykukoval taky už celkem vzrostlý mladý strakapoud. Viděli jsme celosvětové ohroženého holuba žlutookého (Columba eversmanni). Krom toho jsme ještě viděli žluvy asijské (Oriolus kundoo), kukačky, hnízdo orla mořského (Haliaeetus albicilla), mandelíky, vlhy a sýkory azurové.

Později jsme se přesunuli k soustavě jezer. Jak už si začínáme zvykat, začalo nám pršet. Takže většina lidí, kteří na sobě měli techniku, se rozběhli kupředu, kde nás čekaly naše minibusy a rozestavěný terénní stůl s obědem. Od přilehlého jezírka se ozýval hlas moudivláčka. Podařilo se nám ho vyprovokovat na nahrávku a tak jsme si všichni pořídili pěkné snímky moudivláčka lužního (Remiz pendulinus), ovšem poddruhu caspius.  A když už jsme byli v tom provokování, tak jsme si i sýkoru azurovou, která nás celou dobu pozorovala z nedalekého stromu.

U sestavy jezer se nám naskytla podívaná na racky chechtavé (Chroicocephalus ridibundus), mezi nimi také na rybáky černé (Chlidonias niger) a i na rybáka černozobého (Gelochelidon nilotica). Pisily čáponohé se procházely po bahně. Mezi nimi naši pozornost zaujal drobný bahňáček, který se nakonec po delším pozorování ukázal být jespákem šedým (Calidris temminckii). Z dravců jsme měli štěstí na ostříže (Falco subbuteo) nebo motáka pochopa (Circus aeruginosus).

Posledním navštíveným místem tento den byla autobusová zastávka kdesi nedaleko městečka. Kolem ní se rozkládaly porosty saxaulu. A kde jsou takto pěkné porosty saxaulu, tam nesmí chybět vrabec saxaulový. Viděli jsme ho mnohem lépe než na ranní lokalitě. Bylo to tím, že tři páry hnízdily v různých zákrutech autobusové zastávky, u které jsme stáli.

DEN 5+6

Hned po snídani nás čekal dlouhý, 400 kilometrový přejezd do pohoří Velká Boguta, což znamenalo strávit většinu dne v minibusech. Připravena pro nás byla ale obědová zastávka, a to na krásném místě v údolí řeky Illy. Z vysokých skal se nám naskytl pohled na prolétající špačky růžové, ale především na orla skalního (Aquila chrysaetos) sedícího na jednom z výběžků. Při cestě úzkou kamenitou cestičkou do údolí jsme potkali i zajímavé druhy jako orebice čukar (Alectoris chukar). Počíhali jsme si taky na brhlíka dlouhozobého (Sitta tephronota). Někteří z nás neodolali volání řeky,vyskočili z oblečení a šli si do studené vody zaplavat. My jsme se snažili vyfotit prolétající břehule skalní (Ptyonoprogne rupestris) a vlaštovky skalní (Cecropis daurica), což byl nelehký úkol.

Večer jsme dorazili do vesnice Chunja, odkud jsme další den ráno vyrazili na okraj pohoří Velká Boguta k malému napajedlu, ke kterému se údajně slétají ptáci z širokého okolí. A bylo tomu tak. Během dne se nám ukázali hýli i strnadi pustinní, bělořiti plaví, ťuhýci, a třešničkou na dortu byl hýl mongolský (Eremopsaltria mongolica) a skřivan ouškatý (Eremophila alpestris).

Strávili jsme zde několik hodin, které jsme mohli využít na nehybné čekání u napajedla nebo procházku do hor v okolí. Dalo se jít po klikatých cestičkách a lézt na vršky kopců, které skýtaly krásný výhled do nejbližšího okolí a na protilehlé svahy. Hezky byly vidět druhy jako bělořit plešanka, dudek, ťuhýk středoasijský, špaček růžový či vrabec skalní (Petronia petronia). Mojí strategií bylo zvolit místo, kde se nepohybovalo moc lidí z naší skupiny, a prostě sedět uprostřed kopce a čekat. Netrvalo dlouho a horami se rozlehl krásný flétnový zpět. Přesto, že jsem hlas nikdy neslyšela, ani na nahrávce, tak nějak mi hned bylo jasné, komu bude asi patřit. A na vršek hory, na jejímž úbočí jsem seděla, se skutečně zvláštním plachtivým letem snesl krásný pestrobarevný pták skalník zpěvný (Monticola saxatilis). Místo, které jsem si vybrala, se hemžilo výše zmíněnými druhy a během alespoň hodiny a půl se skalník pravidelně vracel buď na stejnou špičku hory anebo kousek opodál. Po čase jsem zahlédla i druhého a možná i lokalitu, kde mohli hnízdit.

Se skupinou jsme se potom šli podívat na hnízdo lindušky úhorní a vyprovokovat na nahrávku pěnici dlouhozobou (Sylvia crassirostris), která nám pak ukázala i své hnízdečko v keři u cesty.

Popojeli jsme autem skutečně jen pár set metrů, kde už byla opět pustina a ruiny mnoha budov, které nejspíš nikdy nebyly dokončeny. Toto byla lokalita lindušek úhorních, ale především bělořitů pouštních (Oenanthe deserti). Některým šťastlivcům se povedlo zahlédnout i letícího stepokura kirgizského (Syrrhaptes paradoxus).

Naše další cesta směřovala dál od hotelu s asi dvěma zastávkami po cestě. Askar měl vytipovaná místa, kde bychom mohli vidět některé zajímavé druhy. Vydali jsme se jen kousek soutěskou mezi dvěma skalami po cestičce jen těžko patrné mezi keři. Askar najednou zastavil a pouštěl nahrávky. Zanedlouho se nám na protější skále podařilo zahlédnout strnada bělolícího (Emberiza stewarti), ve svém prostředí i přes bílou hlavu značně nenápadného. Z ničeho nic se přihnala bouře a s ní pořádný liják. Většina lidí kryla svoje foťáky vlastním tělem a různou rychlostí utíkala zpět k autu. Zbylo nás pár, kteří jsme třímali pouze dalekohledy, anebo věřili, že právě náš foťák přežije vše. My co jsme zůstali dost dlouho, jsme si mohli pořádně prohlédnout prolétávajícího skalníka modrého (Monticola solitarius).

Posledním cílem byla písečná stěna skoro jakoby pokropena hnízdními dutinami břehulí. Nacházely se tu oba druhy – břehule říční (Riparia riparia) i břehule bledá (Riparia diluta).

DEN 7

Následující den byl nejdelší ze všech. Brzy ráno, ještě před snídaní, jsme se vydali opět k napajedlu na pomezí Velké Boguty, abychom zkusili své štěstí ještě jednou. Žádný další očekávaný hýl se bohužel neukázal, ale i tak jsme mohli pozorovat ptáky jen na pár metrů.

Poté nás čekal delší přejezd směrem ke kaňonu řeky Šaryn. Cesta vedla místem, kde se po jedné straně zvedaly kopce a postupně hory, zatímco na druhé se rozkládaly travnaté pláně. Ačkoliv měl být přejezd téměř bez zastávek, skoro každých pár stovek metrů někdo křičel na řidiče, ať rychle zastaví. Tahle lokalita se totiž hemžila dravci, ať už šlo o poštolky jižní (Falco naumanni), káně bělochvosté (Buteo rufinus), bílou i tmavou formu orlíka krátkoprstého (Circaetus gallicus), supa hnědého (Aegypius monachus) či obřího supa himálajského (Gyps himalaiensis). Ze savců jsme také mohli obdivovat endemické sviště šedé(Marmota baibacina).

Jedna z plánovaných zastávek byla hned vedle louky, která se postupně zvedala až do relativně příkrého kopce porostlého pestrobarevným lučním kvítím a křovinami. Zde jsme se pokoušeli najít strnada Brandtova (Emberiza cioides), ale nakonec jsme měli štěstí pouze na docela běžné strnady hnědohlavé (Emberiza bruniceps) a strnada viničného (Emberiza cia). Ten se musel pěkně otáčet, aby uživil hladové potomstvo kdesi v keři, kam co pár minut zmizel s housenkami v zobáku. Příjemným potěšením nám pak bylo kavče červenozobé (Pyrrhocorax pyrrhocorax).

Poslední asi kilometr, který nám zbýval k místu s připraveným terénním obědem, jsme šli pěšky.Měli jsme tak možnost si užít  nádherná horská panoramata a jejich obyvatele jako skalníky zpěvné, strnady, bělořity plešanky, ale i orebice čukar.

Z oběda jsme šli pěšky přes horské louky až k údolí řeky Šaryn, na které byl svrchu krásný výhled. Stejně jako na hnízdo orla skalního. Z pěvců se tu objevovali nám známí hýli rudí (Carpodacus erythrinus) a konopky obecné (Linaria cannabina).

Naše další cesta nás zavedla na místo, kde jsme se pokoušeli vidět strnada bělohlavého, ale bez úspěchu. Proto nám to nedalo, a ačkoliv jsme byli unavení, ještě jednou jsme se vydali za strnadem Brandtovým. Cesta do kopce přes rozkvetlou louku byla únavná. Bohužel, naše snahy nalákat strnada na hlas, vyšly v niveč. A tak jsme se zklamaní, že tento druh už prostě neuvidíme, naložili zpět do autobusu. Řidič už se prakticky rozjížděl, když se někdo – jmenovitě Jožka – jen tak mimoděk pochlubil perfektní detailní fotkou strnada Brandtova. To ho, „už musel vyfotit, když mu tam rušil sviště při focení“ či co. Nevěřícně jsme na něj koukali, jestli to myslí vážně, což nám přineslo jeho ledabylou odpověď: „A vy jste ho neviděli?“

Tou dobou už jsme byli už ve značném časovém skluzu díky našim četným zastávkám, ale co se dalo dělat. Askar zastavil řidiče a prohlásil, že jestli chceme, můžeme jít do kopce ještě jednou, protože takový strnad Brandtův, to je „vážnaja ptica“. A tak jsme se, již trochu upachtění, ale nabiti novou energií s vidinou strnada, vydali zpět do kopce na místo, kam nás vedl Jožka. Strnad se jen kousek dál po chvíli ukázal a všichni jsme si ho radostně mohli prohlédnout.

Poslední dnešní lokalita neměla ani tak za cíl ptáky, jako spíš krajinu. Čekala nás procházka Údolím hradů u řeky Šaryn, nápadně připomínající americký Grand Canyon. Zapadající slunce kreslilo okolním skalám rudé vršky, a my se vydali dolů směrem k řece. Ptactva tu moc nebylo, ale to nám nezabránilo v pozorování hejna rorýsů i s rorýsem velkým (Apus melba). Čas, který jsme dostali na cestu tam i zpět, nestačil ani na cestu tam. Nakonec se nám ale povedlo odchytit terénní auto s židličkami pro turisty, které nás za malý úplatek pohodlně dovezlo nahoru. Cestou jsme pak nabírali roztroušené členy naší výpravy. Přesto, jsme na závěr, museli chvíli čekat než se všichni vrátí. Asi po 15 nebo 16 hodinách v terénu jsme se prakticky už za tmy vydali zpět do hotelu.

DEN 8

Osmý den jsme se vydali na prohlídku národního parku Altyn-Emel. Ten je známý výskytem divokých kulanů a gazel džejran.

V minulých letech zde začal také program návratu divokých koní Převalského. Cestou jsme zastavili na křovinaté lokalitě s vysokou trávou, která byla bohatá na druhy jako ťuhýk středoasijský (Lanius phoenicuroides), strnad luční (Emberiza calandra), bramborníček sibiřský (Saxicola maura) nebo drobné pěnicovité – sedmihláska většího (Iduna rama), menšího (Iduna caligata) a rákosníka plavého  (Acrocephalus agricola). Dvě z nás viděly i slavíka modráčka (Luscinia svecica palliogularis). Tohle byla bohatá lokalita. Druh, kvůli kterému jsme zde původně zastavili – bramborníček černobílý (Saxicola caprata),  jsme zde však nenašli.

Národní park Altyn-Emel byla kamenitá vyprahlá pustina nabízející jen u několika málo zarostlých oáz pár pěvců. Hlavní atrakcí byla Zpívající duna – pár písečných dun uprostřed kamenité pouště dosahující výšky až 300 m, které z dálky vypadaly v krajině jak nalepené. V příšerném horku jsme měli možnost vylézt nahoru a rozhlédnout se do dáli. Zážitek opravdu pěkný. Duna opravdu zpívala, když se písek přesýpal. A když se jeden z našich řidičů rozhodl sjet po jejím úbočí dolů na svém pozadí. Přes jeho veškerou snahu to ale moc nejelo, tak vyšplhal zpět na vršek a spořádaně sešel dolů s námi ostatními. Při cestě zpět jsme měli štěstí a zblízka si nafotili gazelu džejran.

DEN 9

Poslední lokalitou našeho zájezdu bylo pohoří Ťan-Šan poblíž Velkého Almatinského jezera. Zrána jsme vyrazili na lokalitu v údolíčku malebného horského potoka. Krásné místo pro skorce. A ne jednoho. Dlouhé minuty jsme mohli pozorovat lovící hnědé skorce asijské (Cinclus pallasii). Krom nich tu nemohli chybět ani konipasi horští (Motacilla cinerea) a budníček zelený (Phylloscopus trochiloides). Co nás ale překvapilo víc, byl modravec siný (Myophonus caeruleus) – krásný modrý pták větší než kos, který přeletoval z jedné skály na druhou. Když jsme ho znovu spatřili na protějším břehu, neváhali jsme se s vytasenými foťáky prohnat jako stádo uličkou přímo mezi dvěma židličkami na břehu. Tam seděla mladá dvojice zřejmě na romantickém obědě v klidu u potoka. Chlapec mohl těžko uvěřit vlastním očím, co se to kolem děje, ale slečně to přišlo spíš legrační. Tvářila se zvědavě, když jsem se na ni omluvně usmála. Ale co bychom neudělali pro fotku modravce, že? Například: vlezli bychom do ledového potoka, abychom zjistili, jestli má pod tím mostem, kam zalétá, opravdu hnízdo? … Vlezli. A má.

DEN 10

Konečně přišel čas navrstvit na sebe tolik termo vrstev a jiného oblečení, kolik se nám jen mohlo pod tenkou bundu vejít (alespoň v mém případě). Přichystali jsme se na výlet do nadmořské výšky nějakých 2500 m n. m. k Velkému Almatinskému jezeru, kde bychom mohli pozorovat hlavní cílový druh naší výpravy – zvláštního bahňáka srpatku ibisovitou (Ibidorhyncha struthersii). Má svoji čeleď – srpatkovití – vyhrazenu sama pro sebe. Minibusy nás dovezly skoro až na okraj jezera, jehož okolí, jak jsme hned zjistili, bylo zasypané sněhem. A do toho ještě sněžit začalo. Co naplat, zbylo nám jen vytáhnout poslední vrstvu oblečení – pláštěnku. Zabaleni do všeho co jsme mohli a ještě ověšeni dalekohledy a foťáky jsme se v hloučku vydali po břehu jezera, kde nás překvapila skupinka husic rezavých (Tadorna ferruginea) a později i hvízdák eurasijský (Anas penelope).

Zanedlouho se z našich řad ozvalo: „Hele, srpatka!“ A taky tam byla. Všichni máme ohromnou radost, a tak se vydáváme kolem jezera, jak blízko jen můžeme, přestože srpatka se i tak držela dost daleko. Na zasněženém bahně ale byla docela dobře vidět. Cíl výpravy splněn, hurá! Strávíme pěkných pár chvil pozorováním tohoto exotického ptáka a vydáváme se prozkoumávat okolní porosty, kde bychom mohli vidět další zajímavé druhy.

Konečně jsme viděli taky nějakého rehka! U nás jsou rehci relativně běžní ptáci i v okolí lidských obydlí. Ti kazašští, hlavně ty druhy nám neznámé, jsou ale zjevně vysokohorští ptáci. Na jedné cestičce nedaleko od sebe jsme viděli hned dva – rehka modrohlavého (Phoenicurus caerulocephalus) a rehka středoasijského (Phoenicurus erythronotus). Na stromě sedělo načepýřené mládě nějaké sovy, pravděpodobně kalouse ušatého (Asio otus) v prachovém peří. Po stráních se proháněli zavalití svišti a na stromech jsme později objevili krásné pestrobarevné druhy jako hýly rudopláštíkové (Carpodacus rhodochlamys) a zvonohlíky královské (Serinus pusillus) se svítivě rudou skvrnou přímo na čele.

Vydali jsme se po pěšince do malého horského údolí o kousek výš. Na špičce stromu tam zpívala pěvuška černohrdlá (Prunella atrogularis) a ze zasněžené stráně a nízkého podrostu se ozýval zpěv. Jeho původ jsme vystopovali k drobné černé siluetce, co trhala ocáskem a poskakovala po podrostu. V protisvětle i celkem na dálku šlo nakonec zahlédnout krásné rudé hrdlo, které se zvětšovalo a zmenšovalo podle toho, jak slavík nádherný (Luscinia pectoralis) hýbal zobákem.

Cestou zpět jsme ještě nahrávkou pozlobili cvrčilku zelenou (Locustella naevia), která nám zapózovala s nakročenou nožkou jako modelka. Poté jsme došli na odpočívadlo, kde nás opět čekal prostřený stůl. Tentokrát s místní specialitou, kterou jsme zatím neokusili. Již dříve jsme se Anaře svěřili, že bychom rádi ochutnali koňské maso. Připraveno bylo na dva způsoby – uvařené po plátcích, co jsme mohli jíst s chlebem a čerstvým koriandrem, a také uvařené v speciální omáčce. Obojí bylo výborné.

Nasyceni jsme se vydali našimi minibusy ještě o něco výš, přes závoru do areálu ve výšce 2700 m n. m. Přes zasněženou pláň jsme došli až k horské stráni, kde jsme notnou chvíli číhali na zajímavé druhy. Viděli jsme tu dost pěvců, kteří byli i u jezera, ale také lindušku horskou (Anthus spinoletta), pěvušku hnědavou (Prunella fulvescens) nebo hrdličku východní (Streptopelia orientalis). Z horských vrcholků bylo možno zaslechnout další druh, který jsme toužili vidět, velekur himalájský (Tetraogallus himalayensis).

Zpět k jezeru jsme se vydali pěšky, abychom asi na půl vteřiny mohli zahlédnout úžasně roztomilého pěnčíka středoasijského (Leptopoecile sophiae) hned v sousedství dlasků tmavých (Mycerobas carniceps).

DEN 11

Brzy ráno nás u hotelu čekaly tentokrát ne naše minibusy, ale velká terénní auta. Nasedli jsme dovnitř a nechali se odvézt přes včerejší lokality ještě výš, až do bílé krajiny sněhu a mlhy ve výšce 3400 m n. m. Konkrétně tedy do značně zchátralé ruské základny neznámého významu s názvem Cosmos. V hutné bílé mlze a hlubokém sněhu bylo úplně ticho a rozpadlé většinou opuštěné budovy, které byly vidět jen na pár metrů, působily trochu jako z hororu. Ale celé tohle místo mělo úžasně klidnou atmosféru, kde se čas jakoby skoro zastavil. Zvláštní náladu dokresloval občasný skřek hnízdícího kavčete červenozobého. Askar se nevešel do aut, a tak jsme tu byli prozatím vyhozeni sami. Bylo těžké uvěřit, že by tu – budiž, krom kavčete – mohli být nějací ptáci. Ale spletli jsme se. Na kraji základny kolem rozpadlých budov poletoval nádherný rehek bělokřídlý (Phoenicurus erythrogaster).

Sluneční paprsky neměly nejmenší šanci proniknout hustou mlhou. Ze všeho toho bíla okolo velmi rychle začaly bolet oči. Chvíli jsme pak ještě brouzdali v okolí, když dorazil Askar a zbytek skupiny. Viděli jsme ještě ořešníka kropenatého (Nucifraga caryoctactes), lindušku horskou, a myslím, že byla pozorována i pěvuška himálajská (Prunella himalayana). Došli jsme až na cestu na skalní římse, kde se občas potrhala mlha, a odhalil se nám tak výhled na krásné zasněžené vrcholky hor nad i pod námi. Chvíli jsme se jen tak kochali výhledem a prolétajícími kavčaty, až jsem si posteskla, jak by bylo krásné například na tom hřebeni pod námi vidět velekury himálajské. Netrvalo to víc než pár vteřin a oni se tam vážně objevili! Přímo na hřebeni pod námi, kde na ně byl pěkný výhled. Bylo jich nejméně pět a udělali nám velkou radost.

Poté jsme byli svezeni zpátky a šlapali jsme kus až dolů k jezeru. Protože tento národní park je vyhledávanou turistickou destinací, tak kolem oběda se u silnice objevily stánky nabízející kávu či horkou čokoládu, kterých jsme bez dlouhého váhání využili. Hned vedle byla turistická cedule s několika informacemi, hlavně v podobě ilustrací. Tou největší byl orel bělohlavý. Jak jsme tak na ceduli koukali, prošla kolem skupinka lidí, mezi nimiž se mladý muž nahlas podivoval česky: „To tady jako žije orel bělohlavý?“ Jak byl překvapený, když se mu zleva dostalo okamžité odpovědi též jeho mateřštinou: „To tedy vážně nežije….“. Svět je malý.

K našemu terénnímu obědu nám začalo – jak jinak – pršet. Myslím, že snad nebyl jediný den, kdy bychom nechytli alespoň trochu deště. Prý dva dny v roce. To tak.

Protože jsme byli celkem promrzlí a někteří zmrzlíci (já) navíc ztratili svoji nyní už značně dotrhanou pláštěnku, bylo nám navrhnuto, že se buď můžeme vrátit do hotelu, nebo se ještě projít kolem jezera. Toho ale bohdá nebude, abych si nechala ujít poslední pohled na srpatku!

Ještě než se ale dostalo na ni, zastavili jsme se u skupiny stromů, kde jsme pozorovali dosud nepozorované sýkory – sýkoru lužní songarskou (Peocile montanus songarus) a sýkoru uhelníčka s maličkou chocholkou (Periparus ater rufipectus). Mimo nich tudy proběhla neuvěřitelně roztomilá pišťucha rudá (Ochotona rutila). Ukázalo se, že jich tu mezi svišti běhá víc.

Při naší procházce kolem jezera jsme pozorovali ještě dva budníčky – altajského (Phylloscopus humei) a pokřovního (Phylloscopus griseolus).

Přes všechno focení nebojácných svišťů, pišťuch a lasice jsme nakonec přeci jen došli k místům, kde jsme včera viděli srpatky. Ukázalo se, že je tu ne jeden, ale hned dva páry. Na každém konci jezera jeden. Sníh ze včera povětšinou roztál, a tak najednou byla srpatka na podloží kamenitých břehů velmi nenápadná. Našemu oku ale neunikla. Ale přece něco bylo ještě jinak. Když jsem se podívala dalekohledem, hned vedle velmi vzdálené srpatky se něco pohnulo. Něco malého, šedivého, co prakticky nebylo vidět. Než to ale moje oko během vteřiny ztratilo, zahlédla jsem drobný černý zahnutý zobáček. To bylo přeci kuřátko! A vážně. Procházelo se kus od rodiče, mezi kameny často většími, než bylo samo, které ho snadno zakryly. Bylo tak maskované, že většinu času ani nebylo vidět. Ale nakonec jsme ho našli ve stativu, kde ta malá ochmýřená šedá kulička na dlouhých nožkách vážně měla vidět akorát korálkové očko a černý zobák. To byla, pane, podívaná!

Neodvážili jsme se jít nijak blíž, abychom bahňáčí rodinku nerušili. Ale zpátky už jsme museli jít svižně, aby na nás zbytek nečekal. To přeci člověku nedá, nepokusit se o ještě jednu, alespoň o trochu lepší fotku, byť pocitově snad na půl kilometru.

Byl to vydatný den. A náš poslední. Večer jsme se sešli v jídelně, poctivě jsme všichni nahlásili, co jsme kde viděli a spočítali za celou skupinu viděné druhy. Překonali jsme hranici dvou set. Není to paráda?

Výlet do Kazachstánu byl krásný, a co se týče pozorování a honbou za ptáky, velmi intenzivní, že ani na spánek nezbylo tolik času, kolik by si jeden představoval. Jediná možnost byla dohánět spánek při cestování minibusy. Ty nás na druhý den odvezly zpět do Almaty na letiště, kde jsme dali Kazachstánu alespoň prozatím sbohem.

text Martina Nacházelová

foto Josef Nožička