Reportáž z členské exkurze do delty Dunaje 2019

Po krásném modrém Dunaji po Černé moře

Končící léto, ovšem s teplotami připomínajícími jeho rozpuk, vůně vody, bahnitých břehů, nafty z motoru lodí, barvami hrající mandelíci hajní, neslyšně plachtící pelikáni bílí, údiv nad poctivým rybářským uměním, zvuky plácání křídel racků, řev motorových člunů s hlučnou posádkou, vytí šakalů, chutě rybích jídel, loudící oči toulavých psů… Rumunsko vnímané všemi smysly. Tak pestrá je Delta Dunaje. Nabízí vše, nepřibarvené, syrové a pravdivé. Nadšencům avifauny však uhrane ještě více. Právě pro druhovou pestrost zejména vodních ptáků sem volá srdce každého jejich milovníka. Toho jsou si Rumuni vědomi a tak nabízí nespočetně vyhlídkových plaveb po spletitém systému kanálů Delty, kde návštěvník žasne nad výtečnou orientací jejich lodivodů.

Celá tato ohromná plocha, která zabírá plochu jako náš Moravskoslezský kraj, je tvořena rozmanitými biotopy s pestrou paletou živočišných druhů. Téměř stojatá či pomalu tekoucí místa ramen jsou ideálním prostředím pro brodivé a bahenní ptáky. Bylo nám přáno vidět všechny druhy volavek: volavku popelavou, v. stříbřitou, v. bílou, v. vlasatou, v. rusohlavou, v. červenou i velké množství kvakošů nočních různého stáří vždy nehybně stojících na bahnitém břehu. Tam, kde se ramena spojila, vytvořila laguny s nízkou vodou bohaté na vodní rostliny. Desítky ptačích druhů na relativně malé ploše tu tvoří abstraktní obrazy, až pohled do dalekohledu ukáže více: pelikáni kadeřaví a bílí, kormoráni malí, velcí, pisíci obecní, bekasíny otavní, jespáci obecní, vodouši bahenní, v. kropenatí, břehouši černoocasí, labutě velké, kachny divoké, lysky černé, slípky zelenonohé, potápky. Ti všichni nenechají se vyvést ze svého klidu ani připlouvající výletní lodí. Ze břehu občas pískl ledňáček a prosvištěl kolem nás na připomenutí, že on je tam také. I zvláštně zbarvené rehky zahradní na břehu bylo neobvyklé vidět.

Hodiny strávené sezením na člunu v nepřirozených pozicích byly vykoupeny nádhernými pozorováními: letkou plachtících pelikánů bílých, přeletem kolpíků bílých, akrobatickými prvky rybáků obecných, r. bahenních, r. černozobých, majestátností rybáka velkozobého, kroužením orla mořského nad našimi hlavami či mihnutí se chřástala vodního na břehu v rákosí. Rybáři se v zapadajícím slunci houpali se svými bárkami na vlnách, které tvořily právě se vracející výletní lodě s přemírou turistů. S přicházejícím večerem Dunaj i jeho břehy osiří, aby na následující den nabraly další dech k turisticko-rybářskému reji, který je u města Tulcea opravdu silný.

Ta pravá divočina na nás za několik hodin teprve čekala. Vesnička, kde se zastavil čas, kde na vás kouká sýček z vikýře starého stavení, kde jsou lidé odkázáni sami na sebe, kde není téměř žádný signál mobilního operátora, kde jsou jen písčité cesty a duny se stepními společenstvy trav a bylin, kde potkáváte všudypřítomné toulavé psy toužící po laskavém lidském doteku, kde je jeden malý krámek se základními potravinami, místo pokladny deníček a tužka, kde si dáte každodenní večerní koupel v teplém zarostlém rameni, kde slyšíte v noci výt šakaly. Tohle byl skutečný balzám na duši. I večerní přehlídka obojživelníků v zastoupení žab: skokana hnědého, s. zeleného, ropuchy zelené či rosničky zelené potěšila oči a následně i uši osazenstva místního turistického komplexu ve vesničce zvané Periprava. Našimi hostiteli byli zdejší milí a vstřícní rusky mluvící obyvatelé, zvaní Lipované. Lipované jsou etničtí Rusové, kteří se v 18. století vystěhovali z Ruska na protest proti církevním reformám Petra Velikého. Usadili se v liduprázdné Deltě a živí se zpravidla rybolovem a tak i my jsme dennodenně byli uctíváni rybími specialitami nevídaných porcí.

Krajina kolem Peripravy je spíše stepního charakteru a ptačí obyvatelé jsou známi i z našich krajů: dudek chocholatý, pěnice pokřovní, p. černohlavá, bramborníček hnědý, bělořit obecný, lejsek bělokrký, l. šedý, zástupci šplhavců: žluny zelené a šedé, datli černí, strakapoudi všech velikostí. Mandelíci hajní se nám zpočátku vyhýbali, ale po cestě do Suliny, černomořského přístavu, se objevovali čím dál častěji a dávali svou krásu na obdiv. Všudypřítomný písek byl jak otevřená kniha, ze které se dalo číst o životě místní fauny. Na zemi byly dobře znatelné stopy pohybu hadů, želv bahenních a dalších našim očím unikajících živočichů.

Sulina dýchá historií, i přesto, že je to nyní spíše odlesk její zašlé slávy. V tomto černomořském přístavu se psaly místní dějiny zejména v počátku 19. století. Byl to významný námořní obchodní i pirátský uzel, a tak přístavem tehdy zněla angličtina, italština, ruština i dokonce němčina. Po těchto informacích se už ani nedivíte, že na místním námořním hřbitově vedle sebe odpočívají křesťané různých církví, muslimové i židé. Politické manévry 20. století však vše mění, obchodní cesty byly zrušeny a Sulina osiřela.

Tam, kde se Dunaj poprvé dotkne s Černým mořem je uměle vytvořený ostrov na jehož cípu stojí impozantní orel mořský, vedle něj loví ústřičník velký drobné korýše, opodál jede flotila kormoránů velkých do neznámých dálek a nad hlavou krouží nám již známí pelikáni bílí. Každým dnem tu svádí boj o své místo vody veletoku a moře, aby se pak spojily a vytvořily vodní plochu o rozloze 460 tis. km².

Z divočiny se s harmonií, klidem a i trochou lítosti v srdci vracíme několik hodin lodí zpět do divoce tepajícího města Tulcea. Zde si užíváme vyvrcholení festivalu mistrovství ve veslování a za rytmů místní rockové hudby, řevu ulice a túrováním motorů usínáme v místním hotelu zvaném jak jinak než Delta. Zítra jedeme domů.

Sem se jednou určitě vrátím. Pro ty zážitky, vůni a klid…

A kdo za to může? Cestovní kancelář Primaroute a její majitel – nadšený fotograf a herpetolog Pepa Nožička, velrybími znalostmi a dech beroucími příběhy nabitý Lukáš Viktora z ČSO a hydrobiolog Tomáš Derka, který Deltu i kulturu zná více jak své boty. Děkuji jim za to.

 

text: Ivana Kroutilová
foto: Josef Nožička