Při vycházce lesem si lze dobře povšimnout, že v různých porostech žijí různé druhy ptáků. Při okrajích čerstvě vymýcené paseky zpívá strnad, ve staré bučině s trochou štěstí narazíme na lejska malého, z hustě zakmeněného smrčí s rozzlobeným křikem vylítává sýkora uhelníček… Jak je nám všem dobře známo, každý druh má oblibu jiného lesního stanoviště. Existují ale nějaké společné vlastnosti, které druhy, jež vyhledávají nějaký konkrétní typ porostu, spojují? 

Ve studii založené na datech z Jednotného programu sčítání ptáků a na lesnických údajích jsme se na tuto otázku pokusili odpovědět. Zkoumali jsme vztahy mezi vlastnostmi lesního porostu a distribucí lesních druhů ptáků v kombinaci s jejich ekologickými charakteristikami. Mezi sledované ekologické vlastnosti patřila závislost ptáků na hmyzu jako složce potravy v době hnízdění, migrační vzdálenost, míra habitatové specializace a dlouhodobý trend početnosti v Česku. Z lesnických charakteristik jsme hodnotili růstové fáze lesa, zastoupení jehličnanů, etážovitost, zakmenění a nadmořskou výšku. Použili jsme údaje o početnosti ptáků z JPSP z let 2010–2020. 

Jaké výsledky studie přinesla?

A vztahy mezi ekologickými vlastnostmi ptáků a jejich výskytem v různých typech lesa skutečně existuje. Nejvýznamnějším faktorem se ukázala být migrační vzdálenost, která ovlivňovala vztah ptáků ke všem sledovaným vlastnostem lesa. Druhým nejdůležitějším faktorem byla míra habitatové specializace, jež se významně projevila u čtyř z pěti sledovaných lesních charakteristik. 

Migranti na dlouhé vzdálenosti, například budníček větší nebo linduška lesní, vyhledávají mladší a řidší porosty s větším podílem listnatých stromů. Čím víc je druh rezidentní, tím víc preferuje strukturálně složitější víceetážové porosty a celkově vyšší nadmořské výšky (například hýl obecný nebo datel). Zdá se, že schopnost přežít středoevropskou zimu umožňuje druhům zvládnout i hnízdění v méně bohatých a drsnějších podmínkách. 

Více specializované druhy, jako jsou sýkora parukářka nebo křivka, dávají přednost plně vyvinutým, bohatě strukturovaným starším lesům s převahou jehličnatých stromů ve vyšších nadmořských výškách. Naproti tomu generalisté (málo specializované druhy jako budníček menší nebo sojka) vykazují přesně opačné preference. Toto zjištění odpovídá obecné ekologické teorii, podle které se specializace vyplatí hlavně komplexních a hodně stabilních ekosystémech.  

Druhy, které jsou závislé na hmyzu v době krmení mláďat (například lejsek bělokrký), preferují starší lesy se silnějšími kmeny a s převahou listnatých stromů, na rozdíl od druhů, které nejsou hmyzožravé (například holub hřivnáč).  

Druhy ubývající (králíček obecný nebo pěvuška modrá) dávají přednost lesům ve vyšších polohách a současně v mladších stadiích, s nižším počtem vegetačních pater. Přibývající druhy (například holub doupňák, žluna zelená) preferují starší listnaté lesy s více vegetačními patry v nižších polohách. Příčinu tohoto stavu můžeme, alespoň částečně, hledat v měnícím se klimatu (více CO2 v atmosféře) a změně lesnického hospodaření v posledním století, což oboje přispívá k tomu, že průměrné evropské lesy jsou starší než dříve, zatímco hospodaření s rychlejší obnovou je vzácnější. 

Praktické důsledky pro ochranu přírody

A jak jdou tato zjištění využít v ochraně přírody? Z hlediska ochrany ptáků je důležité zaměřit se zejména na druhy s nepříznivým ochranářským statusem. Mezi ně patří především dálkoví migranti, tedy druhy, které častěji hnízdí v mladých, méně zakmeněných listnatých porostech. Domníváme se, že jim tyto porosty připomínají prostředí jejich zimoviště v savanách, oblasti subsaharské Afriky, kde tráví většinu života. Pro aktivní management pro ně příznivých hnízdišť je vhodné zejména pařezinové hospodaření v nížinných oblastech, které vytváří otevřenější a světlejší lesní prostředí. 

Další důležitou skupinou jsou druhy vázané na staré porosty (habitatoví specialisté), které se nejvíce podobají původním horským lesům. Pro tyto ptáky je klíčová ochrana starých, strukturálně bohatých lesů, ideálně bez intenzivního hospodaření. 

Výzkum ukazuje, že přístup „jeden typ lesa pro všechny“ nemůže fungovat. Různé skupiny ptáků potřebují odlišné podmínky, což lze jasně doložit i na datech získaných v rámci konvenčního lesnického hospodaření. Pokud chceme zachovat ptačí rozmanitost v českých lesích, je nutné kombinovat různé způsoby hospodaření, chránit staré lesy (neboť ze dne na den nový starý les nevytvoříme), a vytvářet pestrou strukturu porostů. Chytré lesnictví tak může být přínosem nejen pro produkci dřeva, ale i pro ochranu přírody, a zvláště pak ptáků. Díky dlouhodobým monitorovacím programům, jako je Jednotný program sčítání ptáků a jeho nástupce Liniové sčítání druhů, pak můžeme tento přínos hodnotit. 

Za autorský kolektiv Filip Szarvas a Jiří Reif 

Citace původního článku: 

Szarvas F., Michálek J., Vermouzek Z., Voříšek P., Hanzelka J. & Reif J. (2026): Forest bird abundance is linked to the interactions between forest characteristics and species ecological traits: implications for forest management. Ecology and Evolution 16:e727284. https://doi.org/10.1002/ece3.72784