Přesně měsíc po Honzovi Horovi, slaví stejné – osmdesáté – narozeniny další z největších osobností české ornitologie – Karel Pecl. Podstatně zapůsobil v České společnosti ornitologické v řadě oblastí, ale pro všechny ornitology je hlavně zakladatelem a dlouholetým vedoucím Akce Acrocephalus na Řežabinci – prvního dlouhodobého (a dosud běžícího a nikdy nepřerušeného) systematického výzkumného projektu spojeného s kroužkováním ptáků a sběrem dat o nich v době, kdy se ještě nevědělo, že se to později bude jmenovat biometrika, faunistika, výzkum migračního chování apod.

Karle, přejeme Ti všechno nejlepší, hodně zdraví a hodně energie a chuti do všech Tvých plánů v Paměticích, psaní do novin i dalších aktivit ptačích i neptačích v Písku a okolí.

I v případě Karla se pokusíme o velmi stručné shrnutí jeho činnosti (protože to původní – jen stručné – vyšlo asi na 10 stran) a raději přidáme blahopřání a zážitky s ním od jeho přátel.

Karel pojal život a práci u ptáků přesně opačně než celostátně a celoplanetárně rozkročený Honza Hora, který se do jižních Čech vracívá. Karel jakožto čistokrevný Valach s rakouskými kořeny narozený v Praze – sotva dostudoval – zapustil kořeny v jihočeském Písku a vrostl mezi pilíře zdejšího muzea. Odtud jeho práce vždy vycházela a postupně se o ní dozvídaly nejen jižní Čechy, ale i republika a svět.

Muzejní počiny Karlovy musíme zcela vynechat, vydají na celý další článek – byla jim věnována velká výstava v píseckém muzeu a bude se jim věnovat jiné fórum.

I ornitologické počiny Karlovy začaly v roce 1970 – zároveň s budováním první muzejní expozice živých ryb v Československu, o které zde opět nemůžeme příliš psát, snad jen to, že dodnes láká návštěvníky píseckého muzea. Karel totiž musel vystudovat na přírodovědecké fakultě UK specializaci na ryby (ichtyologii), protože na ornitologii se v socialismu se svým kádrovým profilem jaksi nevešel. Ornitologii vystudoval „bokem“. Že i ichtyolog je skvělý dokazuje třeba to, že jeho knihy o rybách vyšly v šesti evropských jazycích.

Řežabinec pro sebe Karel objevil záhy po nástupu do muzea – nebyl první, jak se někdy říká – bádala zde řada profesorů i studentů písecké lesnické školy – ale první zde začal systematický a dlouhodobý průzkum. Například zde vznikla jedna z prvních tras Jednotného programu sčítání ptáků – mimochodem jeho propagátor dr. Jiří Janda byl později i mezi účastníky prvních Akcí Acrocephalus.

Hned v prvních letech začalo být jasné, že systematický výzkum Řežabince musí zahrnout i kroužkování ptáků. V té době ale u nás nebyly k sehnání ornitologické sítě a nebyly u nás ani zkušenosti s velkými odchytovými akcemi spojenými s dlouhodobějším kroužkováním. Oboje Karel získal díky opakované účasti při Akci Balt v Biologické stanici Serrahn v tehdejší NDR u jejího ředitele Ing. Huberta Webera.

První Akce Acrocephalus proběhla od 6. do 12. srpna 1977 jako jednorázový průzkum. Karel ho pak dokázal každoročně připravit a zorganizovat nepřetržitě až do roku 2002. Za tu dobu Acrocephalus navštívili tisíce zájemců o ptáky, které Karel nadchl pro jejich ochranu, získal stovky nových členů ČSO a vychoval desítky profesionálních ornitologů.

Při výzkumu Řežabince se ukázaly některé bariéry mezi výzkumníky a ochranáři. Karel se opět ukázal jako skvělý spojovatel lidí v zájmu dobré věci – založil a dlouhá léta organizoval každoroční zářijové setkávání zoologů z muzeí, výzkumných ústavů a vysokých škol se zoology Státní ochrany přírody. O jeho přínosu svědčí to, že tato setkávání probíhají dodnes.

Po roce 1989, kdy se konečně dalo cestovat do ciziny, na seminářích muzejních zoologů vznikla, s velkým podílem Karlovým, společnost pro výzkum a ochranu fauny Zoogeos. A opět to nebylo jen pro splnění cestovních snů zoologů – Zoogeos ze svých cest poskytovala výsledky průzkumů místní ochraně přírody v navštívených zemích, dovážela domů spousty fotografií i přírodnin (legálně – se všemi povoleními), aby seznámila veřejnost s krásami světové přírody a s problémy její ochrany – na výstavách, které procestovaly celou republiku a viděly je tisíce návštěvníků.

Karel je v neposlední řadě i vynikajícím popularizátorem ornitologie a ochrany ptáků. Dokáže se vždy naladit na své publikum a dokonale namíchanou kombinací zajímavých informací, humoru a vlastních zážitků zaujme a přesvědčí své posluchače na přednáškách i čtenáře svých nespočetných článků v (nejen) píseckých denících, týdenících i občasnících. V posledních letech se stal kmenovým autorem Píseckého světa a nemine týden, aby se lidé nesháněli po jeho každotýdenním článku.

Karel je spoluautorem velkých publikací Ptáci jižních Čech – 2015 a Šumava. Příroda, historie, život – 2003, cestovatelských knih o výpravách Zoogeos (Malé Antily – 1995, Jihovýchodní Turecko – 1996, Maroko – 1997, Jižní Afrika (JAR, Namibie) – 2000, dosud nevydané: Srí Lanka – 2002, Malajsie, Sumatra, Jáva – 2004, Venezuela 2006) a také rozhlasových cyklů (Český rozhlas 2, stanice Praha) Rybníky – 2000–2001, Řeky – Vltava – 2002, a Lidé a příroda – 2003, 2004, 2005. V roce 2018 obdržel Cenu ČSO za celoživotní propagaci výzkumu a ochrany přírody nejen v jižních Čechách.

Následuje několik vzpomínek a přání od Honzových kolegů a přátel:

Když se cesty osudu potkají

Jako malá holka jsem trávila několik měsíců v roce u prarodičů v jižních Čechách. Jezdila na kole po okolí (mé cesty končily bohužel severně od Velkého potočného rybníka, o akcích na Řežabinci jsem neměla ani ponětí), pozorovala ptáky a snila o tom, že budu jednou studovat ornitologii. A samozřejmě si hrála s ostatními dětmi ze vsi, mimo jiné v jedné zchátralé, dlouho opuštěné chalupě na jižním okraji vesnice.

Před přijímačkama na vysokou jsem se dozvěděla, že tu „barabiznu“ koupil nějaký „blázen“, kdo jiný by mohl koupit něco tak zchátralého.  Bylo to velké překvapení, zvlášť, když jsem se dozvěděla, že je to navíc ornitolog. Kdykoli jsem kolem, teď už Karlovy chalupy, šla na své oblíbené místo v lese, nenápadně jsem nakukovala přes plot, jestli ho neuvidím. Ale i když jsem ho zahlédla, netroufla jsem si ho oslovit, i když mi naši říkali, čeho se bojím, že mě neukousne.

A tak šly roky a naše cesty se potkaly až skoro po 20 letech díky dudkovi, který se jako rarita objevil ve vesnici a já ho zadala do Avifu. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že by mě opravdu neukous. Že je to laskavý člověk se smyslem pro humor, který navíc rád předává své zážitky a znalosti dál.

Před pár lety jsem s ním psala rozhovor pro Ptačí svět. Seděli jsme před jeho chalupou, která se už dávno nepodobá té barabizně, ve které jsme jako děti plnili bobříky odvahy. Žasla jsem, jak ji svýma rukama zvládl proměnit a žasla jsem nad jeho vyprávěním o životě, i o svém dětství.

Dozvěděla jsem se, že Karel trávil dětství v Mokropsích u Berounky, kde se koukal na stejný Cukrák, na který já se teď dívám z druhé strany kopce. Zatímco on u něj ještě pozoroval tetřevy, já tam dnes vídám krkavce. Ale hlavně jsem si uvědomila, jak je velká škoda, že jsem se ho tenkrát „bála“. Naše cesty se mohly protnout mnohem dříve. I když ho vlastně moc neznám, cítím, že jsem s ním mohla strávit spoustu zajímavých chvil v terénu a mnohé se od něho naučit. Ten „blázen, co tehdy koupil zchátralou chalupu“ je totiž otevřený člověk a výborný ornitolog a já jsem moc ráda, že se přistěhoval do „naší vesnice“ a přeju mu spoustu krásných dalších let na své chalupě a veselé cvrlikání vrabců v budkách.

Gábina Dobruská

Jsem také Karlovým odchovancem.

Jak už zaznělo v několika příspěvcích, po vlastech českých a moravských běhá mnoho nadšených milovníků přírody, amatérských ornitologů, profesionálních ochránců přírody či profesorů přírodovědných fakult, kteří se znají z dob studentských a jejich nadšení pro přírodu vzniklo, či lépe řečeno, bylo jim vštípeno, na břehu Otavy ve městě studentů – v Písku.

Písek se nazývá městem studentů pro svou vysokou koncentraci středních škol, což je známo již od dob Fráni Šrámka, a mnozí zde v minulosti studující měli to štěstí, že v krajině okolo Písku potkali Karla Pecla a začali navštěvovat jím vedený ornitologický kroužek. Jeho zápal pro věc se často přenesl i na jeho svěřence a ti si své nadšení a znalosti získané v zájmovém kroužku přinesli i do dalšího života.  Když se dnes na jihu Čech řeší nějaký vážnější problém v ochraně přírody či se připravují projekty pro její podporu, často pak účastníci najdou jedno společné téma, zážitky z dob, kdy navštěvovali kroužek či se účastnili akcí organizovaných Karlem Peclem.

A ještě jedno poděkování. V dobách před rokem 1990 stála ochrana přírody na okraji zájmu, přírodních rezervací bylo poskrovnu a existence a přežití mnoha cenných lokalit záviselo pouze na osvícených jednotlivcích.  Ti ve svém volném čase chodili po přírodě, mapovali, pozorovali, zapisovali a absolvovali dlouhá a vyčerpávající jednání s úřady o tom, že tuto louku (rybník, kus starého lesa, mokřinu) je lepší zachovat než přeměnit „na něco užitečnějšího“. Okres Písek díky Karlovi v množství vyhlášených chráněných území výrazně nad okolními vyčníval, byly zde takto zachovány a jako chráněná území vyhlášeny desítky lokalit, které pak díky tomu unikly po roce 1990 privatizaci a dodnes jsou cennými refugii pro mnoho druhů či biotopů.

Takže, Karle, díky moc za všechno, a ještě mnoho zážitků v jihočeské přírodě.

Jiří Bureš

Osmdesátiny Karla Pecla očima Michaela Strnada

Když se mezi jihočeskými ornitology řekne Karel Pecl, sotva se najde někdo, kdo se musí zeptat, o kom je řeč. Každému se hned vybaví usměvavá fousatá tvář, v níž za charakteristickými brýlemi svítí dvě laskavé oči, které každou chvíli ozáří plamínek rodícího se vtipu.

Já sám jsem měl to štěstí, že jsem Karla poznal poměrně brzy, jako středoškolák a začínající ornitolog. Sám bych si to tehdy asi nepřipustil, už jsem měl kroužkovací licenci, seštudoval jsem nejen Jirsíkovy popisné příručky, ale i naprostý ornitologický hit – první obrázkovou příručku od Petersona, ale byl jsem úplný začátečník. A moje setkání s Karlem bylo z těch zázračných, které člověku otevřou oči a ukáží mu, že nestačí být největším ornitologem u nás doma či v naší ulici. Karel byl z těch zkušenějších kolegů (pokud si ten výraz jako ryzí amatér mohu dovolit), díky kterým člověk pochopí spoustu věcí. Třeba, že když chytí rákosníka, který nemá zářez na druhé letce ani výš ani níž než je vrchol osmé, ale přímo proti němu, tak že to neznamená, že by měl s ornitologií skončit, ale že se musí v pokoře koukat na to, jak je příroda pestrá, naše znalosti vždy nedostatečné a ptáci kolem nás se chovají občas jinak, než to naše příručky popisují. A že i největší borec se někdy splete.

Toto moudro kolem sebe Karel nešíří pomocí učených vět, ale prostřednictvím permanentní legrace. A na rozdíl od mnoha jiných nepoužívá legraci k tomu, aby zesměšňoval ty nezkušené kolem sebe, ale dokáže si udělat legraci sám ze sebe a svoje chyby a omyly bez rozpaků vytáhne před očima ostatních, aby ukázal špatný příklad, kterému je třeba se vyhnout.

Jsem o nějakých 11 let mladší, ale naštěstí se ten odborný náskok mezi námi nezkracuje. A tak mě Karel stále vede. Napřed mi otevřel cestu do Serrahnu k německé ornitologii, ukázal mi, jak organizovat kroužkovací akce, nebo jak poznávat přírodu v kdysi tak exotickém Bulharsku, nebo před důchodem v tak běžném Mexiku. A hlavně, jak se z kdejaké šlamastyky dostat bez větších šrámů.

I teď se od Karla na dálku učím. Třeba jak v situaci, kdy zdraví přitáhne šrouby a člověk si už nemůže vyskakovat jako dřív, jak se v té době radovat z toho, na co ještě stačí.

Karle, díky za všechno a ať ti ptáci pořád přinášejí radost, třeba jen u chalupy na krmítku. Já si teď vytáhnu kytaru a zazpívám si pár písniček, které jsme spolu zpívali, když naše kulatiny začínaly sympatičtější cifrou. I ty jsem se naučil od tebe.

Strnad na hřídeli