Marocké pobřeží Atlantiku

„Už jste viděli dytíky?“, ptá se nás asi pětadvacetiletý kluk na zdejší poměry draze oblečený do bleděmodrých riflí, bílého trika a khaki vestičky s výšivkou znaku Národního parku Oued Massa. „Zatím jsme je jen slyšeli“, odpovídáme. Znovu zalistuje ptačím atlasem a s prstem zapíchlým do další stránky se ptá dál: „A co běhulíky?“ „Ještě ne“, odpovídáme. Spokojeně pokyvuje hlavou. S tázavým pohledem v očích pak ukazuje na další stránku s vyobrazením ibisa skalního. „Ne“, odpovídáme na nevyřčenou otázku. „Jestli chcete, tak Vám je všechny zkusím najít“. „I ibisy?“, ptáme se. „Ano, ty Vám dokonce můžu garantovat na 100%. Moment.” Zvedá telefon a kamsi volá. „Pokud chcete, tak Vám je zítra ukážu. Bude to stát 250 dirhamů každého“. Dlouho se nerozmýšlíme. Vždyť ibis skalní je jedním z těch druhů, kvůli kterým jsme do Maroka jeli, jeden z životních opeřených snů. Jsme jen zvědaví, jestli Rashidovi, který o sobě tvrdí, že je oficiálním průvodcem v parku, můžeme věřit.

Proč právě pobřeží Maroka?

Většina ornitologických výprav do Maroka směřuje do jeho jižní části. Vcelku kompaktní a s menšími odchylkami dodržovaný okruh zajistí pokrytí vysokohorských, pouštních a polopouštních biotopů. Zpáteční cesta vede podél pobřeží, které si svojí ornitologickou hodnotou nezadá s předchozí částí trasy (viz díl č. 1 v Ptačím světě č. 2/2008). Na pobřeží se totiž nacházejí jednak národní parky ústí řek Massa a Sous, dále k severu několik pevninských výběžků vhodných k pozorování mořských druhů ptáků, např. Cap Rhir, tzv. královský les korkových dubů v Sidi Bettache a ještě dále k severu světově proslulá přírodní rezervace Merja Zerga. Na pobřeží se dá najít také mnoho míst s plážemi vhodných k odpočinku a vykoupání, kterými utrmácený ornitolog po celodenním birdwatchingu rád vezme za vděk.

Pobřeží Atlantiku mezi Tamri a Cap Bedouza je vhodné k seawatchingu. Foto: R. Doležal

Kdy se vypravit na cestu?

Pobřežní část Maroka se nevyznačuje teplotními extrémy, kterými Vás může překvapit vnitrozemí. K návštěvě je vhodná větší část roku. Ať už jarní měsíce duben a květen, které se shodují s ptačím tahem k severu, nebo zimní období od konce listopadu do poloviny února, kdy tu ve značných počtech zimují kachny a bahňáci.

Rady k nezaplacení
Ubytovacích možností včetně kempů je v Maroku dostatek. Vybavení je většinou základní, ale ubytování je čisté a levné. To stejné platí pro menší hotely. Příkladem může být hotel La Gazele v Ouarzazate, ve kterém vyjde pokoj pro 3 osoby včetně snídaně na 275 MAD nebo Hotel Cluny v Casablance v ceně 250 MAD pro dvě osoby.

Není problém bivakovat volně v přírodě. Velice užitečné je ale postavit stany až po setmění, čímž se dá vyhnout návštěvám chtěným pouze ze strany domorodců.

I v té poslední malé vesničce se dá slušně najíst v pouličních stáncích, kde je nabízen tzv. tajine – brambory se zeleninou a masem dušené pod homolovitou poklicí z pálené hlíny, nebo brochette – ražničí z jehněčího masa. Ke všemu se podávají místní chlebové placky, olivy a vynikající sladký čaj z čerstvých lístků máty, v našem týmu označovaný jako „máťák“ (s důrazným přídechem na „ť“).

Venkovský pasák ovcí obklopený volavkami rusohlavými (Bubulcus ibis). Foto: R. Doležal

Ornitologickými „top“ lokalitami jsou od jihu k severu: Národní park Sous Massa – založen k ochraně mořského pobřeží mezi ústími řek Sous a Massa, oblast s nejhojnějším (a téměř jediným) výskytem ibisa skalního (Geronticus eremita) na světě; údolí Sous – okolí silnice P32 mezi Aoulouz a Taroudannt je jedinou oblastí, kde mimo Subsaharskou Afriku pravidelně zimuje jestřáb volavý (Melierax metabates); Tamri – malé městečko v ústí řeky Tinkert je také vhodné k zastižení ibisa skalního; Cap Rhir – pevninský výběžek 30 km severně od Agadiru, pozorování mořských ptáků; Sidi Massa Oualidia – oblast příbřežních lagun a solných pánví mezi Essaourií a Casablancou je jedno ze známých zimovišť kolihy malé (Numenius tenuirostris); Sidi Yahya des Ziaida – rozlehlé lesy korkových dubů s výskytem frankolína dvouostruhého (Francolinus bicalcaratus, další druh, který tu má jediné místo výskytu mimo subsaharskou Afriku); Přírodní rezervace Merja Zerga – mezinárodně významný mokřad u města Moulay Bousselham byl do nedávna pravidelným zimovištěm kolihy tenkozobé, zůstává významným zimovištěm kachen; rezervace Lac de Sidi Bourhaba – skupina vodních nádrží nedaleko Kénitry je domovem lysek hřebenatých (Fulica cristata).

„Top“ druhy
I v tom případě, že by byl návštěvník Maroka omezen časem a mohl se věnovat jen jeho západnímu atlantickému pobřeží, nepřijde zkrátka. Tím nejvíce vyhledávaným druhem, nad jehož obrázkem má v atlase každý zavilý birder tučným písmem napsáno „WANTED“, je bezpochyby ibis skalní, jehož malou populaci najdeme už jen v Turecku a Sýrii. Dalším z přeludů, za kterými se jezdí hlavně do rezervace Merja Zerga, je koliha tenkozobá, která tu ale byla naposledy pozorovaná v roce 1995. Žádný si určitě nenechá ujít příležitost zkusit štěstí a najít subsaharského jestřába volavého a frankolína dvouostruhého. Zmíněnou čtveřici druhů si pak můžeme doplnit ještě o kalouse jednobarvého (Asio capensis). Získáme tím jen nepatrný vrcholek ledovce místní avifauny, která čítá přes 460 druhů ptáků.

Běžný špaček černý (Sturnus unicolor) focený na kraji vesnice Timahdite. Foto: R. Doležal

Dvě postavičky uprostřed přílivu a královský palác
Druhá polovina naší cesty Marokem začíná v Taroudantu. Z náhorních plošin jsme konečně sjeli do úrodné nížiny. Klima je tu vlhčí a teplejší. Jen prudký vítr zvedá na rovných pláních oblaka prachu, který pálí v očích a skřípe mezi zuby. V okolí vyschlého řečiště jižně od města číháme na dravce. Na jestřába volavého štěstí nemáme.

Musíme se spokojit s orlem nejmenším (Hieraaetus pennatus) a luňcem šedým (Elanus caeruleus). Nad večerním Taroudantem, přes který se vracíme, křičí hejna rorýsů obecných (Apus apus). Doma je uvidíme až za měsíc a půl. Doplňují je méně početní rorýsi domovní (Apus affinis). Spíme nedaleko města v prohlubni vyschlého řečiště, toho času s funkcí smetiště. Vůně z pomerančových sadů se tu mísí se zápachem odpadků. Do noci se ozývají hlasy dytíků úhorních (Burhinus oedicnemus).
Druhý den se nám daří najít ústí řeky Sous až na několikátý pokus, při kterém bloudíme předměstím Agadiru. V prázdném řečišti s kalužemi stojaté vody stojí plameňáci růžoví (Phoenicopterus [ruber] roseus). Postupujeme k mořské pláži, v jejíž blízkosti se zdržuje asi stovka rybáků severních (Sterna sandvicensis) a několik set racků, včetně několika desítek racků zelenonohých (Larus audouinii) a jednoho tenkozobého (L. genei). Končíme v pravou chvíli. Hladina řeky kolem nás začíná slušným tempem s přílivem stoupat. Rychle se brodíme ke břehu. Bahno, kterým jsme oba oplácaní až po kolena smýváme ve vlnách moře. Nacházíme se v těsné blízkosti královského paláce. Vojenské stráže musíme přesvědčovat, že máme jen dalekohledy bez zaměřovačů a že jsme nic nefotili.

Trojice placených klenotů z Oued Massa
Jen co vjíždíme za bránu Národního parku Oued Massa, už tu máme Rashida. Za úplatu nám slibuje ibisy skalní. Je to poprvé, co budeme za nějaké pozorování platit, ale souhlasíme. Vyzvedává nás druhý den ráno. Přejíždíme s ním koryto řeky Massa a pouštíme se do písčitých kopečků po levé straně řeky. Pak se chvíli proplétáme úzkými uličkami vesnice Sidi Wassay, abychom zastavili u plotem obehnaného pozemku. Mezi trsy uschlé trávy se tu opravdu popásá 14 ibisů. Jako slepice! Připadáme si trošku ošizeni.Překotně fotíme,zatímco se ibisové vzdalují a nakonec odlétají.

Ibis skalní (Geronticus eremita) z polopouštní vesnice Sidi Wassay. Foto: R. Doležal

Za vesnicí pak zkoušíme štěstí v pláních nad mořem. Rashid zvedá dvojici dytíků úhorních. Taky pěkná podívaná. Po návratu k Sidi Binzaran vyjíždíme do pustiny po pravé straně řeky. Jen písek a trocha trávy. Po půlhodině hledání nacházíme běhulíky plavé (Cursorius cursor). Nejdříve jich vidíme sedm v letu a pak dva o něco blíže. Jsme naprosto spokojeni. Rashid dodržel, co slíbil. Po návratu do parku chce sice za každý další druh peníze navíc, ale nakonec se domlouváme na kompromisu.
Pikantní na celém tomto placeném birdwatchingu je, že jsme následující den pozorovali bez cizí asistence v polích severně od Tamri dalších 90 ibisů skalních, což je valná většina přežívající marocké populace.

Slané laguny plné bahňáků
Desítky kilometrů mořského pobřeží mezi městy Oualidia a El Jadida vyplňují mělké laguny a saliny. Dlouhé dny by se tu dalo potulovat, fotit a pozorovat stovky a stovky bahňáků. Zastavujeme v jižní části této oblasti, několik km severně od Oualidie a zůstáváme tu přes tři hodiny. Stále je na co se dívat. Mělkou vodou brodí stovky tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta) a pisil čáponohých (Himantopus himantopus). Jednou přilétne hejno plameňáků, pak kolpíci (Platalea leucorodia) a vrcholem je přelétající ouhorlík stepní (Glareola pratincola). Všude, na každém malém rybníčku, jsou desítky a desítky bahňáků. Jen pisil je tu asi 400. Prostě peklo. Tedy ráj. Zdecimovaní těmi počty se vracíme k autu, nasedáme a odjíždíme. Zakázali jsme si pohled vlevo, kde se táhnou odděleny od moře vysokou písečnou dunou další a další saliny s dalšími a dalšími bahňáky. Sebezáchovně prcháme.

Saliny severně od Loualidie, směrem na El Jadidu, jsou útočištěm tisíců bahňáků a jiných vodních ptáků. Foto: R. Doležal

Královský les korkových dubů
Afrika se na noc ukládá do mrazáku. Jinak to není možné. Večerní měsíc posazený na obloze jako loďka – oběma cípy vzhůru – k ránu zahnaly na ústup hlasy dytíků. Chvíli to trvá, než se přemluvíme k tomu, abychom opustili relativně vyhřáté spacáky. Naštěstí slunce vychází brzy a už jeho první paprsky příjemně hřejí. Včera v noci jsme dlouho hledali cestu z Témary na pobřeží k Sidi Yahya des Zaër a pak k Sidi Bettache. Nakonec se zadařilo a mezi korkovými duby jsme se dostali k Royal Hunting Lodge, v jehož těsné blízkosti jsme na lesní mýtině zastanovali.
Teď po ránu se vracíme o 3 km zpět k Témaře. Z údolí po naší pravé straně se ozývají občas jakoby bažantí hlasy. Ty se mění na chraplavé klokotavé pokřikování. Našli jsme je! Takhle se ozývají frankolíni dvouostruzí, ptáci velikosti koroptve, kteří v Maroku vzácně hnízdí jen na několika lokalitách. Hlavní areál jejich rozšíření spadá do oblasti jižně od Sahary. Musí tu být minimálně tři samci, kteří tímto způsobem obhajují svá teritoria. Jeden se ozývá z keřů velice blízko. Asi po dvaceti minutách konečně vylétává samec na pahýl stromu, takže si jej můžeme i proti slunci dobře prohlédnout.

Neviditelná Merja Zerga a dokonalá Lac de Sidi Bourhaba
Rezervace Merja Zerga je tvořena rozsáhlou mělkou lagunou o ploše 90 km2 spojenou s mořem úzkým průlivem kroutícím se mezi městečkem Moulay-Bousselham a písečnými dunami na pobřeží. Jde o jedno z mála pravidelných zimovišť – snad již vyhynulé – kolihy tenkozobé. Přijíždíme před polednem. Vzduch se tetelí horkem a znemožňuje pozorování. Město je plné turistů. Po obědě se jdeme projít na pláž, kde s ostatními racky posedává asi 400 racků zelenonohých. Později zkoušíme celou lagunu objet. Vesnice, kterými projíždíme, jsou jedno nestydatě nevábné smetiště. Něco tak příšerného jsme v Maroku ještě neviděli. Na mysl se nám derou vzpomínky na Indii. Vzduch nad lagunou se nadále vlní. Rozeznáváme jen plameňáky a stovky bahňáků přelétajících z místa na místo. Horký vzduch nad lagunou odehnal vítr od moře až večer. Ptáci jsou lépe k rozeznání, ale to jen ti nejbližší (tedy sotva promile celkových počtů rozplývajících se v tetelícím se vzduchu). V dáli se na laguně zvedají znovu stovky menších bahňáků. Rezignovaně nocujeme v blízkém eukalyptovém lese.

Moulay-Bousselham – turistické městečko sloužící jako základna k návštěvám rezervace Merja Zerga. Foto: R. Doležal

Po ránu je celý les i laguna skryta v husté mlze. Když ji slunce rozpouští, vzduch se opět chvěje horkem. Znechuceni odjíždíme.
Vše nám vynahrazuje malá rezervace Lac de Sidi Bourhaba jižně od Kénitry. Přehlednou dvojici vodních nádrží odděluje od moře mohutná písečná duna zarostlá divokou vegetací. Rezervace je oblíbeným odpočinkovým místem obyvatel blízkého města. Přesto se tu dají krásně z blízka pozorovat lysky hřebenaté a máme štěstí i na párek čírek úzkozobých (Marmaronetta angustirostris) a slípku modrou (Porphyrio porphyrio). Jen ten kalous jednobarvý obývající mokřadní lokality nám stále uniká.
Přespáváme v rezervaci a druhý den sjíždíme zpět do Casablanky, odkud následující den odlétáme domů. Maroko bylo skvělé, ale stále tu zbývá co objevovat. A to je jen dobře. Nejen objevování nových krajů, ale i návraty mají své kouzlo.

Robert Doležal & Tomáš Grim