Dnes slaví 80. narozeniny Jan Hora, čestný člen ČSO a jedna z největších osobností české ornitologie a ochrany přírody, který měl mimo jiné i zcela zásadní vliv na rozvoj České společnosti ornitologické. Od 80. let zajišťoval její fungování, zasadil se o úspěšné připojení k BirdLife International a inicioval i její přeměnu z odborného sdružení na plnohodnotnou moderní nevládní organizaci.

Honzo, všechno nejlepší, hodně zdraví a hodně energie na Tvé milované terény na Šumavě (však víme, že se tam zase brzy chystáš!)

K Honzovým narozeninám jsme připravili alespoň stručné shrnutí jeho neuvěřitelné činnosti, následované několika osobními blahopřáními a hlavně zážitky s ním od jeho přátel. A v případě Honzy je opravdu hodně na co vzpomínat a to zdaleka nejenom pracovně.

Honzův pracovní záběr vždy byl a stále je obdivuhodně široký. S lehkostí jemu vlastní zvládá doteď ochranářský výzkum ptáků v těžko přístupných šumavských terénech, psaní vědeckých či popularizačních textů stejně jako ochranářský lobbying v nejrůznějších prostředích — srozumitelně a přesvědčivě vysvětlí konkrétní potřeby ochrany přírody v jihočeské hospodě, na ministerstvu i na mezinárodním fóru.

Již v 80. letech v rámci tehdejší ICBP navrhl pro nově vznikající významná ptačí území ustavení neformálních pracovních skupin z aktivních místních lidí a hned je u nás začal zavádět. Myšlenku patronátních skupin (care-taker groups) převzala poté řada partnerů BirdLife po celém světě, zejména v Africe. Honzovu myšlenku ocenil BirdLife International udělením prestižního ocenění za mimořádný přínos pro světovou ochranu ptactva v roce 2008.

Nejvýznamnějším z dlouhé řady Honzových přínosů české ochraně přírody je bezesporu systematická příprava na vstup Česka do Evropské unie. Tento vývoj Honza předpokládal již od poloviny 90. let a systematicky na něj připravoval sebe, své spolupracovníky z řad ČSO i dlouhou řadu úředníků státní ochrany přírody. Zajistil první překlad Směrnic o ptácích a o stanovištích (1998), školil úředníky od ministerstev po okresní úřady a zejména, právě za pomoci patronátních skupin významných ptačích oblastí, inicioval a připravil detailně zpracovaný návrh ptačích oblastí soustavy Natura 2000.

Honza Hora je stále aktivní jak ve svých terénních výzkumech, tak v širším zájmu o problémy ochrany ptáků a životního prostředí. Stále zvládá  fyzicky nesmírně náročné terénní výzkumy dopadů různého přístupu k šíření kůrovce na Šumavě, kterými přispívá k maximální ochraně jejích nejcennějších částí. Sleduje vliv lovu na populace husí velkých během tahu. Je hlavním autorem komplexního zhodnocení výsledků tří cyklů monitoringu naturových druhů ptáků a ptačích oblastí v letech 2005—2013, za což v roce 2019 obdržel Cenu ČSO.  Je také jedním z editorů obsáhlé publikace Ptáci jižních Čech z roku 2015 a spoluautorem knihy Pražské ptactvo 1800–2020, Ptáci – město – příběh hrdiny z roku 2023.

Zdeněk Vermouzek a Lucie Hošková

Následuje několik vzpomínek a přání od Honzových kolegů a přátel.

Honza Hora má 80!  (Zdeněk Vermouzek)

Je to těžko uvěřitelné, ale je to tak. Přesto mám pocit, jakoby pro Honzu čas neběžel a přibývající roky šly jen okolo. Letos stejně jako před deseti i patnácti lety tráví většinu jara na Šumavě, kde v divokém a neprostupném terénu sbírá data o změnách ptačích společenstev v návaznosti na dynamiku rozpadu a obnovy horských lesů. Sčítat za sezónu několik set bodů v tom nejtěžším terénu, často s mnohakilometrovými pěšími přesuny, je přece pro osmdesátníka hračka! 

Stejná preciznost a vytrvalost – jedním slovem třeba zarputilost – provází vlastně všechnu Honzovu činnost, definuje jej. S ní a díky ní vznikl napřed československý a pak český seznam významných ptačích území, díky ní se z něj staly ptačí oblasti a začal jejich pravidelný monitoring pomocí patronátních skupin. Zarputilý vizionář Honza v 90. letech pevně zakotvil ČSO v BirdLife International. Svým přesvědčením, že ČSO se v moderní ornitologickou organizaci zvládne přebudovat sama, si vysloužil obdiv a uznání evropských partnerů, a hlavně položil organizaci pevné základy, na kterých stavíme dodnes. To vše vlastně jen tak bokem, vedle svého tehdejšího zaměstnání. 

I dnes bychom těžko našli někoho dalšího, kdo by zvládal vedle sebe tolik věcí, jako čerstvý osmdesátník Honza. Monitoring na Šumavě, sledování mysliveckých aktivit v jižních Čechách, donedávna práce na Pražském ptactvu, před tím na monografii o ptácích jižních Čech, k tomu rodina, přátelé, … a historky, jejichž počet i barvitost jsou taky zcela jedinečné. (Mimochodem, víte, kolik tanků Honza utopil na vojně?) 

A k tomu všemu šibalský a vědoucí úsměv a veliká skromnost. Ale nechci být patetický, protože to k oslavenci nesedí. 

Přeji Ti tedy, Honzo, ať i zdravotní neduhy procházejí jen kolem Tebe a ať Ti ptáci i lidé dávají co nejvíc příležitostí k tomu úsměvu ještě po hodně dlouhou dobu! 

Perfekcionista, co nezkazí žádnou legraci (Lucka Hošková)

Honzu Horu jsem poznala ještě jako studentka, když jsem s nadšením chodila dobrovolně pomáhat do sekretariátu ČSO, nacházejícího se tehdy ještě v Hostivaři, v sídle Kroužkovací stanice Národního muzea.

Popravdě, trochu jsem se ho zprvu bála, působil nepřístupně a pedantsky a my mlaďoši jsme k němu už tehdy vzhlíželi jako k ornitologické legendě. Aby ne, Honza byl a je nejenom špičkovým ornitologem s neskutečnými znalostmi a pamětí, ale také jedním z klíčových lidí, kteří stáli za rozkvětem ČSO v devadesátých letech po přístupu k BirdLife International, uznávaný v Česku i v zahraničí.

O tom ale víc jinde, zde si dovolím pár osobních vzpomínek.  Když jsem se po vysokoškolských studiích rozhodovala, jestli se přihlásit na konkurs na tajemníka ČSO po Petru Voříškovi (moc jsem si tehdy ve svých 27 letech na tuto vedoucí pozici nevěřila), byl to právě Honza, který u mě převážil ten pomyslný  jazýček na vahách, když mi dal najevo, že by mě do ČSO bral – a to byla velká pocta. Doteď svého rozhodnutí ani trošku nelituji! A domnělá nepřístupnost roztála, když jsme spolu začali v ČSO pracovat. I když to byla tvrdá škola, protože Honzův perfekcionismus je proslulý, mnoho jsem se od něj naučila a zažili jsme spolu také spoustu zábavných historek. Honza nezkazil žádnou legraci a spoustu jich sám vymýšlel.

Nezapomenu, jak jsme spolu řešili účetnictví a najednou bylo potřeba zjistit něco od kolegy, který tehdy seděl v jiné budově. Honza vytočil jeho číslo na telefonu a bez rozpaků spustil proměněným hlasem jako nějaká stará (a dost protivná) paní: „Dobrý den, vy jste ti ornitologové? Prosím vás, mně tady běhá po zahradě kropenatá slepička a nemůžu jí chytit, přijeďte si pro ní…“. Zatímco já se dusila smíchy, kolega trpělivě vysvětloval, že my se zabýváme volně žijícími ptáky… načež dostal odpověď, že přece když tam tak pobíhá, že to je volně žijící pták a ať s tím něco uděláme. Po pár minutách tohoto divadla to už dost vytočený kolega vzdal se slovy, že to vám tedy nemůžeme pomoci, načež Honza odpověděl již svým hlasem, že to je tedy škoda, že mi nemůžete pomoci, tak mi aspoň pomoz tady s tím účetnictvím… slova, která se vylinula z druhé strany telefonu jsou nepublikovatelná…

Přesně před dvaceti lety jsme Honzovi jeho kanadské žertíky oplatili, když jsme pro něj na tajňačku uspořádali oslavu šedesátých narozenin na Dvoře Hamr v Lužnici. Sezvali jsme spoustu jeho kamarádů ornitologů z celé republiky, připravili oslavu a jeho, nic netušícího, jsme tam nechali přivézt jeho bratrem, prý, že se jedou do Lužnice podívat na přehlídku trucků. Překvapení se povedlo dokonale, a i když jsme si zkraje vyslechli něco peprného, výsledná oslava byla nezapomenutelná a opravdu vydařená (a doprovodné foto je právě z ní).

Dlouho trvalo, než se Honza odebral do důchodu, ale nikoli ornitologického – i v osmdesáti je stále aktivním terénním ornitologem, věrný zejména milovaným jižním Čechám a Šumavě.

Honzo, všechno nejlepší, a ať Ti humor a terény plné ptáků co nejdéle vydrží!

Neuvěřitelný přehled o avifauně ČR i ohromujícím nasazení (Tomáš Bělka)

Téměř stoletá ČSO měla vždy štěstí na velké osobnosti české ornitologie. V posledních desetiletích nad těmi současnými vyčnívá Honza Hora. Pod jeho nenápadnou taktovkou se ČSO začínala měnit v moderní ornitologickou společnost. Jeho nápady ve prospěch společnosti byly vždy inovativní a nasazení ohromující. Málokdo stačil, nebo i teď stačí, jeho pracovnímu tempu. Honzovi se musím přiznat, že jsem e-maily od něho pravidelně otevíral až druhý den ráno, poněvadž se vždy dožadoval rychlé odpovědi a já jsem už večer o půlnoci nebo často i později neměl sílu dostát jeho požadavkům na úpravu nebo doplnění textu.

U Honzy stále obdivuji jeho neuvěřitelný přehled o avifauně ČR, zvláště co se ptáků jižních Čech týče. Však i letos tráví velkou porci svého času v tomto regionu na terénní stanici u Velkého Tisého nebo na Šumavě. A neodpočívá! Sleduje vliv lovu divokých hus na jejich populaci nebo sčítá ptáky na Šumavě. Ačkoliv již několik let tvrdí, že letos to je naposledy, nevěřím mu to.

Mám tu čest každoročně trávit s Honzou několik dní u našeho společného přítele na chalupě na Českomoravské vysočině. Diskuse s ním jsou vždy zábavné a navíc obohacující. Vždycky se na tato společná setkání těším a jako jednu z prvních otázek našemu hostiteli pokládám tu, zda přijede i Honza. Pevně doufám, že kladnou odpověď dostanu ještě mnohokrát.

Honzo, bylo mi ctí tě poznat a považovat se za tvého kamaráda. Přeji ti hodně síly a pevné zdraví do dalších let.

Přirozená autorita a vůdčí osobnost (Sláva Kloubec)

Honzu Horu jsem poprvé myslím potkal někdy koncem sedmdesátých let minulého století (!!!). Vypravili jsme se tehdy s partou mladých ornitologických nadšenců na Třeboňsko a potkali Honzu na terénní stanici Ruda u Horusického rybníka. Jen tak mimochodem nám sdělil, že právě zaslechl proletujícího dytíka (pokud si dobře vzpomínám). Byli jsme tehdy z jeho znalostí ohromeni. A musím říci, že stejný pocit obdivu k Honzovi jsem zažil od té doby nesčíselněkrát, kdy jsem měl možnost se s ním potkávat a spolupracovat. Ať už to bylo v přírodě naší milované Šumavy, Třeboňska i třeba kdesi na východním Slovensku, nebo při spolupráci na rozličných akcích, projektech a publikacích. Honza byl při tom přirozenou autoritou a vůdčí osobností, která nás dokázala vyprovokovat k maximálnímu výkonu i dohlédnout na to, abychom náhodou něco neodbyli. Honza vždy především prosazoval ochranu ptáků, a to často na celorepublikové úrovni – prováděl neinvazivní výzkumy, shromažďoval kvanta informací, popisoval problémy a jejich příčiny, navrhoval smysluplná řešení a neúnavně organizoval, propagoval a publikoval. Jeho poctivost, promyšlenost, rozhled a znalosti – od zoologie přes historii či třeba typografii až po lidi a jejich příběhy ­– byly přitom vždy fascinující. A také zarputilost, to třeba když slíbil, že projde večer nějakou trasu u Boubína a sečte sovy – co na tom, že nebyla zcela průchozí a musel nachodit mnohonásobně více kilometrů, vrátil se až druhý den ráno a totálně promočený! Pověstná je i Honzova výdrž při mnohahodinových diskuzích u piva…

Tak Honzo, ještě spousty takové vytrvalosti, pohody a zdraví!

 

S Horou nahoru (Tomáš Diviš)

Když už je tady někdo tak dlouho jako já, může být postižen nutkáním bilancovat, ale jako pamětník bývá k bilancování občas také vyzván. Stále častěji mě potkává obojí. Chci, nebo se musím vracet k některým událostem a setkáním, které s odstupem času nabývají na významu v tom, jak mě formovaly. K několika málo opravdu významným milníkům pro moji další cestu amatérskou ornitologií řadím setkání s Janem Horou. Seznam jím realizovaných projektů a splněných úkolů je dlouhý a úctyhodný a jejich výstupy zde zůstanou natrvalo. Po právu byl za ně, a to i na mezinárodní úrovni, oceněn. Patřím k těm, kteří měli šťastnou příležitost na některých projektech s Honzou spolupracovat a nechat se jím „nakazit“. Honzova erudice, zápal, pracovní nasazení a nezdolná vůle svou práci dokončovat až k uchopitelným výsledkům byly a jsou pro mě, ale nepochybně i pro mnoho jiných, příležitostí posouvat se v jeho blízkosti úrovní své práce dopředu a nahoru. Nevím jak úspěšně a jestli vůbec, ale snažil jsem se té šance využít.

Známe se s Honzou velmi dlouho a podobnost našich povah nás brzo přivedla k trvalému přátelství. Naše společné členství v Klubu milovníků dálkových pohledů, recesistickém to spolku východočeských ornitologů, nám dává každoročně několik příležitostí k osobním setkáním na klubových akcích. Honza tam za dlouhých večerů spoluvytváří dobrou náladu laskavou ironií v trefných glosách k výrokům klubistů a sebeironií v příbězích ze své vojny, práce v pražské ZOO a dlouhého života profesionálního zoologa, aby pravidelně, jsa biorytmem „sova“, dlouho po půlnoci poslední z nás uléhal a poslední se dopoledne probouzel.

Díky Ti Honzo za to, že i já mohu být členem společenství lidí, kteří si Tě váží a jsou Ti nablízku.

Můj ornitologický učitel i postrach (David Horal)

Nechtěl jsem tomu uvěřit, když mi volala Lucka Hošková, že Honza Hora slaví tento čtvrtek osmdesáté narozeniny. Ale pohled do publikace Ornitologové České republiky (Hudec 1999) ukázal, že mi nelhala, a adresář členů ČSO (ten poslední zveřejněný, ve Zprávách ČSO 35 z prosince 1992, ještě předtím, než se začala řešit ochrana osobních údajů – tehdy jsme ještě neznali zkratku GDPR) mi to potvrdil.

Honzu považuju za jednoho ze svých asi čtyř ornitologických učitelů, mentorů, jak se dnes říká. Ani ne tak po stránce terénní ornitologie, tedy ve smyslu, že by mě snad učil poznávat ptáky či jejich hlasy apod., ale spíš v otázce přístupu k ochraně ptáků a jejich prostředí, ať už legislativní, nebo praktické.

Strávili jsme s Honzou (spolu s mnoha dalšími kolegy a přáteli – ornitology z jižní Moravy) dlouhé desítky a desítky hodin především v době, kdy se připravovaly podklady pro vyhlášení ptačích oblastí, následně jejich monitoring a všechny související věci. Tzn. nejvíce v letech 2002-2005 a pak i další léta později, po jejich vyhlášení. Zpočátku často společně s Pavlem Marhoulem, Frantou Pojerem i dalšími. Vzpomínám na večery a noci u Petra Horáka na chalupě v Lanžhotě (a ve zdejších hospodách a barech – Podlužan, dnes už neexistující Triton…), ve sklepě u Karla Šimečka v Šardicích i leckde jinde. Řešily se tehdy vážné a důležité věci, ale člověku uvíznou v paměti spíš různé veselé historky, většinou umocněné alkoholem.

Pravidelné noční či časně ranní telefonáty Vojtovi Mrlíkovi (tahle tradice ale začala v Ostravě, s jinou partou). Jeho nejrůznější neskutečná vyprávění , která nejspíš nejsou určena ke zveřejnění, a tak si je s dovolením nechám pro sebe a pro ostatní pamětníky. Příběhy o tom, jak při návratech z vesnických zábav provokovali bukače foukáním do pivních lahví. Složitá historka o „únosu“ tramvaje během nějaké konference pracovníků zoologických zahrad v Brně, jejíž pointu jsem už bohužel zapomněl – snad ji ještě od Honzy uslyším. Ale také Honzovy encyklopedické znalosti a neskutečný přehled literární i praktický, po desítkách let strávených v pražské zoo a později na ČSO. A fenomenální paměť. Vítězná sázka v hospodě o to, kolikrát za rok se prčí koza (vítězná proto, že ji rozsoudil Honza jako odborník – zoolog; jen jsme si museli vysvětlit rozdíl mezi moravským „prčí“ a českým „prská“).

V době, kdy Honza dělal koordinátora monitoringu ptačích oblastí anebo editora těch tří knih, které o něm vyšly (2010, 2015 a 2018), byl pro mnohé z nás doslova postrachem svou důsledností, s jakou z nás doloval různé chybějící údaje, zprávy, další a další verze textů atd. Až jsme ho v těch chvílích nesnášeli, byli jsme z něj doslova zoufalí. Byl schopen nás bombardovat telefony i maily v kteroukoli hodinu. Ale jeho autorita v široké ornitologické obci byla taková, že mu nikdo nedokázal odmítnout. Každého jiného by plno lidí poslalo … víte kam.

Už si nevzpomenu, kdy jsme se s Honzou viděli naposledy osobně, přispěl k tomu jistě i konec pražských schůzí ČSO. Ale v občasném mailovém nebo telefonické kontaktu jsme pořád.

Tak Ti Honzo přeju aspoň takhle na dálku, ať Ti tělo ještě dlouho slouží, hlava myslí a ať si ještě užiješ své milované terény na Šumavě i jinde v jižních Čechách.

Vzpomínka na Honzovy padesátiny (Libor Schröfer)
Psal se červen 1995 a kdesi v Českém lese, opravdu hluboko v hraničních lesích, probíhalo mapování ptactva tohoto pohoří, jehož výsledky měly být použity při vyhlášení CHKO Český les. Vždy se nashromáždila pestrá paleta ornitologů, většinou místních, doplněných občas o někoho z větší dálky. Počátkem června 1995 se jedné této sčítací akce zúčastnil i Honza, navíc měl v těchto dnech tenkrát 50. narozeniny. Před sčítáním bylo vždy naplánováno posezení v nějaké místní hospůdce, kde se ladily detaily sčítání, rozdávaly se mapy a podávaly se podrobné instrukce místních znalců ke sčítacímu aktu. Tohle se většinou spláchlo velmi rychle a nastal čas pro debaty historicko-ornitologicko světonázorových směrů. No prostě taková hospodská normálka. Honza se ten večer snažil, neustále objednával další a další rundy nejrůznějších špiritusů. Jedním z přítomných byl také významný západočeský zoolog, který byl abstinent. Zatvrzele odmítal pít jakýkoliv alkohol a ani 50. narozeniny Honzy pro něj neznamenaly nic, proč by měl své přesvědčení změnit. Honza to celý večer snášel, ale ke konci už toho měl zřejmě dost, na chvilku odešel k výčepu a přinesl jedinou velkou štamprdli, už nevím, jakého tvrdého alkoholu. Postavil ji před abstinenta a se zdviženým obočím a rozšířeným chřípím ze srandy pronesl: „Tohle vypiješ, nebo si mě nepřej!“ Náš zoolog pohlédl do Honzovo očí, chvilku váhal, ale pak vzal skleničku a jedním rázem ji celou vypil. Myslím, že jak zoologovi, tak hlavně Honzovi se v ten moment hodně ulevilo… Spolupracoval jsem s Honzou na několika různých, většinou monitorovacích, ptačích projektech a musím jen obdivně potvrdit Honzovu nesmírnou vůli a pečlivost. Zejména dodržování někdy opravdu nesnadných podmínek monitoringu pro některé druhy – tady byl Honza opravdu neoblomný a nesmlouvavý. Výsledky však za to vždy stály. Zveřejňování a publikace těchto výsledků, pro některé kolegy nepřekonatelný oříšek, byly u Honzy vždy samozřejmostí.

I já jsem si z této jeho opravu tvrdé školy odnesl pro moji vlastní práci mnoho pozitivního, takže vlastně – Honzo, díky za vše a hodně zdraví!

Hora práce za Honzou Horou (Jožka Chytil)

Za zády mi aktuálně trůní zbrusu nová (důchodcovská 😊) knihovna. V posledních 14 dnech mi tak prošly rukama všechny české ornitologické (a ochranářské) publikace. Je neuvěřitelné, v kolika z nich je nesmazatelná stopa Honzy Hory. Počínaje několika čísly Sylvie, kterou na přelomu 80. a 90. let zachránil podle mne před zánikem, dlouhodobým podílem na organizaci mapování ptáků jižních Čech, celostátní sčítání labutí, skvělým uchopením úkolu Important Bird Areas (citace z pamětí Karla Hudce: sekretariát ICBP u nás nemohl najít vhodnějšího člověka), následně náročnou organizací monitoringu ptačích oblastí – abych jmenoval jen těch pár, které mě napadly při pohledu do knihovny.

U Honzy netřeba zdůrazňovat, že všechny úkoly byly odvedeny v prvotřídní kvalitě a zavčas – vzácný to úkaz v současné době! Upřímně – nechápu, jak se ta veškerá hora práce, které je za Honzou, dala zvládnout. Ale naštěstí netřeba mluvit v minulém čase – i přes již pokročilý věk je možné Honzu stále potkat v terénu. V poslední době jsme v kontaktu hlavně přes historii ornitologie – i zde je Honza neocenitelným zdrojem informací.

Jedna z osobních vzpomínek se koná naší dávné účasti (červen 1990) na exkurzi po anglických rezervacích RSPB. Akci jsme zakončili téměř čtyřhodinovým pobíháním v ornitologickém oddělení obřího obchodu s knihami Harrods, kde jsme dávali dohromady knihy a kazety potřebné pro české ornitology.

Na 18. zasedání evropské sekce ICBP v německách Cáchách (Aachen; srpen 1992) byl Honza velmi aktivním účastníkem a spoustu poznatků jsme přenesli do aktivit u nás (viz Významná ptačí území – Československo). Vzhledem k jeho téměř domovské lokalitě na Velkém Tisém i jiných mokřadních jihočeských lokalitách není divu, že se také zapojil do práce Československého, později Českého ramsarského výboru.

Honza je člověkem, před kterým se při porovnání toho, jak pracuji a kolik toho (ne)stíhám, tiše skláním. Fakt nechápu, jak toho jeden člověk může tolik a v takové kvalitě stihnout. Honzo – všechno nejlepší!