Prvním předsedou Československé ornithologické společnosti byl v roce 1926 zvolen Jiří Janda. Za dobu 100 let se v předsednictví vystřídaly další nepřehlédnutelné osobnosti československé a české ornitologie.
O výboru ČSO
Nejvyšším orgánem České společnosti ornitologické je členská schůze, která se schází jednou ročně. V období mezi členskými schůzemi řídí ČSO devítičlenný výbor v jehož čele stojí předseda. Výbor volí členská schůze na období čtyř let. Práce ve výboru je čestná a nehonorovaná. Za činnost České společnosti ornitologické je zodpovědná kancelář s placenými pracovníky, v jejímž čele stojí ředitel, který je odpovědný výboru.
Za dobu od založení ČSO se v čele výboru vystřídalo 10 předsedů:
Peter Adamík (2024 až dosud)
Vedoucí Přírodovědného ústavu Vlastivědného muzea v Olomouci a vědecký pracovník na katedře zoologie Univerzity Palackého v Olomouci
Členem ČSO je od roku 2004. Sedm let vedl odborný časopis ČSO Sylvia, kde dodnes působí v redakční radě. Odborně se podílí se na přípravách ornitologických konferencí ČSO. Je spoluautorem několika výstav a stálé expozice Příroda Olomouckého kraje, která v roce 2012 získala cenu Gloria Musealis, a spoluautorem nových expozic Národního muzea. Je autorem více než 80 vědeckých publikací a popularizačních článků. Kromě ornitologie se věnuje také studiu plchů. Připomínkoval různé programy ČSO, např. Avif, zejména záznamy prvních příletů. Aktivně se věnuje Liniovému sčítání druhů a je velký fanda monitoringu ptáků.
Kdyby byl stroj času, chtěl bych vidět do tváří zakladatelům Československé společnosti ornithologické ve chvíli, kdy jim vyprávíme stoletý příběh naší společnosti. Myslím, že by málokterý z nich uvěřil tomu, co se nám podařilo vybudovat. Přešli jsme dlouhou cestu od spolku stojícího po desetiletí výlučně na dobrovolnícké bázi přes desetiletí obtíži doby, která nepřála občanské společnosti až po velkou profesionalizaci, kdy dnes máme přes 30 zaměstnanců, více jak 8 000 členů, několik tisíc dárců a podporovatelů. A aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se ukázat, že o ochraně ptactva se nemá jenom mluvit, a tak jsme se stali vlastníkmi půdy. Dnes v sedmi ptačích parcích pečujeme o stovky hektarů, kde budujeme prostředí přívětivé pro ptáky. Od ryze odborné organizace se stovkou členů jsme se posunuly k silnému spolku, který zkoumá ptáky, pečuje o krajinu, chrání druhy, šíří osvětu s celorepublikovým dosahem a pro své členy nabízí opravdu pestrou paletu aktivit pro seberealizaci. Když jsem v zahraničí, slyším od odborníků na adresu ČSO jenom slova chvály. Výčet aktivit, které děláme je neuvěřitelně dlouhý. Každý z vás členů ČSO, jste součástí tohoto příběhu a je jenom na nás, kam se posuneme do další storočnice.
Společnosti přeji hlavně nevysychající zdroj zapálených občanů, kterým nebude lhostejné, v jakém prostředí žijí, kteří se aktivně, srdcem či rozumem, zajímají o naše ptactvo. Českému ptactvu, hlavně tomu v zemědělské krajině, bych popřál lepší prostředí, ať nám to každé jaro hezky zpívá.
Tomáš Bělka (2023–2024)
Fotograf živé přírody, kroužkovatel, amatérský ornitolog, odborník na dravce a sovy.
Od roku 1971 je členem ČSO a od vzniku Skupiny pro ochranu a výzkum dravců a sov při ČSO v ní působí jako koordinátor pracovní skupiny pro celoplošný monitoring orla mořského. Podrobně studoval například výra velkého či orla křiklavého, pravidelně se účastní sčítání ptáků i atlasového mapování. Je spoluautorem řady odborných článků, kapitol o dravcích a sovách ve Fauně ČR – Ptáci 2 či překladu knih Dravci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu a Výpravy do ptačího světa – Příručka pro mladé a začínající ornitology. Je čestným členem ČSO.
Jiří Flousek (2010–2022)
Zoolog Správy Krkonošského národního parku, celoživotní ochranář, milovník hor
Věnoval se ekologii ptáků a savců. Zastupoval Česko ve vědeckém výboru Bonnské konvence zaměřené na ochranu migrujících živočichů. Téměř 40 let byl členem ČSO. Při celorepublikovém plošném mapování rysů, vlků a medvědů měl na starosti koordinaci monitoringu v Krkonoších. Byl odborníkem na vysokohorskou přírodu, jeho dlouhodobé sledování změn početnosti horských druhů ptáků v Krkonoších nemá ve střední Evropě obdobu.
Byl autorem či spoluautorem řady odborných a populárně naučných článků a knih, jako jsou Atlas hnízdního rozšíření ptáků Krkonoš, Krkonoše - příroda, historie, život nebo Atlas krkonošské fauny.
+ 14. 11. 2022
Za pět let budeme slavit stovku. Letos to sice není úplně nejkulatější výročí, ale z pohledu lidského života stojí i pětadevadesátka za připomenutí. Československou ornithologickou společnost v roce 1926 zakládaly vážené osobnosti univerzitního a kulturního života Československé republiky jako spolek pro zkoumání a ochranu ptáků, ale i k šíření povědomí o jejich životě. Kdo ví, měl-li některý ze zakládajících členů, spíše postarších pánů, představu či sen, že společnost bude pod téměř stejným názvem existovat i za 95 let, bude mít pět tisíc členů s nezanedbatelným podílem mladých. Bude mít vlastní kancelář s profesionálními zaměstnanci, regionální pobočky i specializované pracovní skupiny řešící rozličná témata. Bude koordinovat stovky aktivních spolupracovníků při výzkumných programech (celostátní i regionální hnízdní atlasy, různá sčítání ptáků), jejích vzdělávacích akcí se budou účastnit tisíce milovníků ptáků (Vítání ptačího zpěvu, Festival ptactva ad.), nebo přiláká desítky tisíc nadšenců k projektům občanské vědy (krmítková Ptačí hodinka). Kromě tradičního časopisu Sylvia bude vydávat pravidelný čtvrtletník Ptačí svět a produkovat spousty zajímavých tiskovin, filmů a internetových přednášek. A bude patřit k předním ornitologickým organizacím v Evropě, spoluřídícím projekty na kontinentální úrovni (evropský hnízdní atlas budiž nejčerstvějším příkladem). Měl-li některý z otců-zakladatelů takovýto sen, pak se mu splnil i díky nám – všem členům současné ČSO!
Pavel Vašák (2008–2010)
Zoolog obratlovců, pedagog, expert na problematiku ekologické výchovy
Již jako univerzitní student se věnoval středoškolským studentům v rámci soustředění Biologické olympiády a byl členem redakční rady Zpráv České společnosti ornitologické. Působil jako dlouholetý zoolog a následně ředitel Muzea Podblanicka, byl pedagogem v oblasti ekologické výchovy. V roce 1988 převzal starost nad tehdy značně zchátralou terénní stanicí Blatec–Dívčice aběhem krátké doby ji přeměnil v příjemné útočiště pro členskou základnu. Jeho významným přičiněním získala ČSO své současné prostory v Praze–Smíchově. Byl oblíbeným vedoucím exkurzí po celé Evropě a kurzů v celoživotním vzdělávání pedagogů.
+ 29. 6. 2010
Karel Šťastný (1996–2008)
Profesor, zoolog, ornitolog, popularizátor vědy a autor významných ornitologických publikací.
Nestor výzkumu a monitoringu české avifauny a zakladatel mapování hnízdního rozšíření ptáků. Je autorem a spoluautorem více než 500 odborných a popularizačních článků a 50 monografií včetně skript, z nichž nejvýznamnější jsou Fauna ČR – Ptáci a Atlasy hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Vroce 1982 spoluzaložil založil projekt ČSO Jednotného programu sčítání ptáků. Je čestným členem ČSO, obdržel Cenu ministra životního prostředí a Medaili Josefa Hlávky za významný přínos české ornitologii. Působí na České zemědělské univerzitě v Praze.
S ČSO a předtím i s ČsOS jsem prožil 33 let coby jejich funkcionář. Od r. 1975 jsem převzal funkci jednatele po dr. D. Boháčovi a vykonával ji za předsednictví dvou legend, doc. W. Černého a prof. Z. Veselovského až do r. 1996. Po jeho úmrtí jsem se stal na 13 let, do r. 2008 jejím předsedou. Za tuto dlouhou dobu (téměř přesně třetinu její stoleté existence) jsem s ČSO zažil dvě naprosto rozdílná období. V tom prvním byla ČsOS několikrát takřka před zánikem, obrovské problémy byly neustále s časopisem Sylvia, jejíž vydávání bylo na řadu roků přerušeno, pak zase existovaly Sylvie dvě, jedna tzv. brněnská, druhá muzejní, problém s názvem společnosti jistě nemusím připomínat, stejně tak jako naprostý nedostatek financí. Bylo vlastně malým zázrakem, že společnost přežila desítky totalitních let, kdy jakákoliv činnost v mezinárodních organizacích (tehdy např. s ICBP – Rada na ochranu ptáků) byla podezřelá a nevhodná.
Druhé, podstatně lepší období nastalo v 90. letech minulého století. Od té doby se datuje velký rozvoj ČSO, kdy neustále rostl počet jejích členů, začala se rozvíjet mezinárodní spolupráce (především díky členství a podpoře BirdLife International, která vznikla v r. 1993 z ICBP), společnost se zprofesionalizovala, a i díky tomu byla schopná získávat i nezbytné finance, samozřejmě i v tomto období s velkým úsilím zaměstnanců. A já jsem velice rád, že jsem se tohoto příznivého období dočkal a svou trochou mohl přispět k obrovskému rozkvětu ČSO, z které se stala velice kvalitní a široce uznávaná nevládní organizace. A náležitě hrdý jsem i na to, že jsem za pomoci ČSO a jejích členů založil dva dlouhodobě úspěšně fungující monitorovací programy – Mapování hnízdního rozšíření ptáků (od r. 1973) a Jednotný program sčítání ptáků (od r. 1982), oba založené na principu dnes konečně plně uznávané občanské vědy (citizen science).
Přeji ČSO stálý růst členské základny. Když si uvědomím, že v polovině 70. let měla cca 1 000 členů a v současnosti se pomalu blíží k 10 000, je to jistě zásluhou toho, že se otevřela i pouhým zájemcům o ptactvo třeba jen z estetických důvodů. Přesto je nutné udržet i cestu odbornosti k zajištění vědeckých výsledků o kvalitě i kvantitě populací našich ptačích druhů a jejich změnách. Jedině tak získá argumenty k jednáním o ochranářských opatřeních, právních záležitostech i dostatek materiálů do výkladních skříní typu Sylvie (velkým úspěchem bylo její zařazení do vědecké bibliografické citační databáze Scopus) i populárně-vědeckého Ptačího světa. A samozřejmě i dostatek finančních prostředků a nadšených zaměstnanců k zajištění veškeré činnosti.
Zdeněk Veselovský (1975–1996)
Významný zoolog, ředitel Zoologické zahrady Praha, spisovatel a vysokoškolský učitel
Byl zakladatelem české etologie a autorem mnoha odborných článků a populárně naučných knih z oblasti zoologie a etologie, např. Výlet do třetihor (1969), Vždyť jsou to jen zvířata (1975), K pramenům Orinoka (1989), Chováme se jako zvířata? (1992), Obecná ornitologie (2001), Etologie (2005). Od roku 1993 působil jako profesor na Biologické fakultě v Českých Budějovicích. Byl velkým milovníkem zvířat a zastáncem zoologických zahrad, ve kterých viděl nezastupitelnou kulturní a vzdělávací instituci významně se podílející na záchraně ohrožených druhů zvířat.
V listopadu 2008 získal Cenu ministra životního prostředí in memoriam „za celoživotní dílo v oboru zoologie a etologie a za obdivuhodnou aktivitu v činnostech podílejících se na záchraně živočišných druhů a propagaci zoologických zahrad jako vzdělávacích institucí“.
Medailonek Zdeňka Veselovského
+ 24. 11. 2006
Walter Černý (1955–1975)
Zoolog, ornitolog
Docent Černý byl osobnost, určující směřování československé a černé ornitologie jak svou vlastní činností, tak prostřednictvím mnoha žáků, které na Univerzitě Karlově a na Palackého univerzitě v Olomouci a vychoval. Již jako posluchač v prvém ročníku pomáhal s prací při jejím založení (1926), byl pokladníkem, jednatelem (1941–52) a až do náhlé smrti jejím předsedou (1952–75); schůze výboru pod jeho vedením byly především přátelským vyprávěním o ptácích a lidech spíše než formulací úkolů a termínů. Nechyběl při žádné konferenci nebo exkurzi, navštěvoval stanice společnosti, i když jeho oblíbeným místem byla dlouhá léta stanice KU na Blatné. Měl také velkou zásluhu na časopisu Sylvia, jehož byl redaktorem od založení 1936 až do sborníku z r. 1959.
+ 5. 4. 1975
Otakar Štěpánek (1946–1955)
Významný herpetolog a ornitolog, první ředitel Přírodovědeckého muzea Národního muzea, cestovatel
Otakar Štěpánek byl autorem řady populárních, populárně-vědeckých knih a vědeckých prací, např. přírodovědných atlasů a určovacích klíčů obratlovců. Jeho zážitky, vzpomínky a zkušenosti ze čtyř zoologických expedic do Řecka ve 30. letech zachycuje kniha V zemi Mínótaura. Vzpomínky přírodovědce. Jako významný přírodovědec byl na přelomu 30. a 40. letech členem několika komisí pražské zoologické zahrady včetně komise odborné, následně se stal také ředitelem pražské zoo. V roce 1946 založil Safari Park Dvůr Králové, který je dnes významnou zoologickou zahradou zaměřenou na africké druhy zvířat.
+ 30. 3. 1995
Alfred Hořice (1936–1945)
Praktický lékař, ornitolog, spisovatel, čestný člen ČSO
Ornitologie se stala jeho zálibou od dětství, kdy začal s preparováním exponátů do školních sbírek. V době pražských studií preparoval pro Národní muzeum pro obchod s přírodninami Václava Friče. V té době začal také tvořit svou sbírku českého ptactva. Po roce 1930, kdy si postavil dům v Mnichově Hradišti, umístil sbírku do pokoje v prvním patře, tzv. ptačince, který byl přístupný veřejnosti. Hořicova sbírka čítající 1 520 vycpanin od 311 druhů byla ve své době nejúplnějším souborem českého ptactva. Hořice svou sbírku věnoval Národnímu muzeu. Přes 50 let působil jako lékař v Mnichově Hradišti. Publikoval v odborných časopisech a stál u zrodu Československé ornithologické společnosti. V roce 1947 byl Alfréd Hořice jmenován čestným občanem města Mnichova Hradiště in memoriam. Tamtéž po něm v roce 1990 byla pojmenována ulice Dr. Hořice.
+ 20. 12. 1945
Jiří Janda (1926–1936)
Zakladatel Zoologické zahrady v Praze, spoluzakladatel ČSO, pedagog, spisovatel, čestný člen ČSO
Vystudoval přírodní vědy na Univerzitě Karlově, kde se následně věnoval studiu strunovců. Obor bezobratlých ho ale nezaujal, a tak se na čas dal na dráhu pedagoga na Moravě. V té době, na přelomu 19. a 20 století, se již věnoval ornitologii a publikoval vmnoho prací. V roce 1926 byl jedním ze zakladatelů a prvním předsedou Československé ornithologické společnosti. Spoluzaložil také Klub přátel exotického ptactva. Byl autorem popularizačních knih, zpracoval i první české příručky z obecné a aplikované ornitologie a jeho jméno je spojeno s novým překladem Života zvířat A. E. Brehma, kde Janda sám přeložil čtyři svazky o ptácích. Nápad na založení pražské zoo Janda dostal již v roce 1884, kdy se inspiroval v zahraničí. Od té doby se stal velkým obhájcem této myšlenky, až byl v roce 1923 pověřen přípravnými pracemi. Zoo otevřela v roce 1931 s Jiřím Jandou jako prvním ředitelem, kterým zůstal, až do své smrti.
Medailonek Jiřího Jandy a článek o Jiřím Jandovi
+ 25. 8. 1938