Sokol červenonohý (Falco vespertinus) nebol nikdy v priestore Českej republiky a Slovenska početne krúžkovaným druhom, čo súviselo predovšetkým s jeho nízkou početnosťou. V období 1954–2001 bolo označených 56 jedincov, z ktorých nebolo získané ani jedno spätné hlásenie. Z jedincov označených v zahraničí a nájdených na Slovensku boli získané dva doklady – v jednom prípade vták okrúžkovaný na jarnej migrácii v Tunisku a následne jeden jedinec označený v Maďarsku. V období 2002–2015 bolo na juhozápade Slovenska označených 11 mláďat.

Od roku 2016 dochádza k systematickej práci so značením tohto druhu na Slovensku (CHVÚ Sysľovské polia). Do konca roka 2025 bolo označených 417 jedincov, z ktorých bolo do 30. júna 2026 získaných 320 spätných hlásení. Z toho 199 hlásení pochádza zo Slovenska a 121 hlásení zo zahraničia (107× Maďarsko, 6× Česká republika, 2× Nemecko a po jednom hlásení z Angoly, Dánska, Francúzska, Rakúska, Slovinska a Talianska). Okrem toho bolo zaznamenaných aj 30 hlásení z jedincov označených v iných krajinách (27× Maďarsko a 3× Taliansko). Z hľadiska okolností nálezu výrazne dominujú odčítania pomocou farebných krúžkov, z iných boli 4 jedince nájdené po kolízii s lietadlom (3× Slovensko, 1× Slovinsko). Najstarším jedincom je samec označený ako mláďa na hniezde v roku 2016, ktorý bol zaznamenaný naposledy na jeseň 2025 (3325 dní od dňa označenia).

Od roku 2016, kedy boli značené všetky mláďatá na dohľadaných hniezdach boli zaznamenané iba dva prípady hniezdenia mimo širšiu záujmovú oblasť, v oboch prípadoch v Maďarsku v župe Fejér (154 kilometrov od miesta vyliahnutia) resp. Hajdu-Bihar (311 kilometrov). Naopak v piatich prípadoch boli zaznamenané jedince pôvodom z Maďarska, ktoré zahniezdili v CHVÚ Sysľovské polia. Z hľadiska pohniezdnej disperzie boli získané zaujímavé doklady výskytu druhu v severnej, južnej aj západnej Európe, pričom v spojení s využitím telemetrie bola doložená migrácia juhozápadnou migračnou cestou cez Európu na africké zimoviská. Pre analýzu domovských okrskov bolo označených desať jedincov (backpack). Identicky boli sledované aj jedince na zimovisku v Angole maďarskými kolegami.

Príspevok vznikol aj vďaka projektu LIFE20 NAT/SK/001077 LIFE Steppe on Border.

Kľúčové slová: krúžkovanie, telemetria, pohniezdna disperzia, migrácia, zimovanie, fidelita, filopatria

Tažní ptáci tráví téměř polovinu svého ročního cyklu na zimovištích, ekologické procesy probíhající během tohoto dlouhého období však zůstávají málo prozkoumané. Přestože byli tažní ptáci během zimování tradičně považováni za převážně stacionární, nedávné studie ukázaly, že někteří suchozemští ptáci podnikají v rámci zimovišť rozsáhlé přesuny. S využitím globálního souboru dat sledování migrace ptáků zahrnujícího 2476 jedinců 103 druhů z 29 čeledí jsme kvantifikovali výskyt a rozšíření tohoto chování a testovali hypotézy vysvětlující jeho hlavní příčiny. Ukazujeme, že přesuny na zimovištích se vyskytly u 45 % jedinců a byly zaznamenány u 55 % druhů a 79 % čeledí napříč regiony. Pravděpodobnost přesunů byla vyšší u jedinců zimujících na lokalitách s nízkou nebo klesající zeleností vegetace, což podporuje hypotézu sledování sezónně se měnících zdrojů v rámci zimovišť. Přesuny byly také pravděpodobnější u jedinců, kteří na zimoviště přilétali dříve, což neposkytuje podporu hypotéze hustotní závislosti. Přesuny byly zároveň častější u druhů se špičatějšími křídly, a tedy vyšší efektivitou letu. Naproti tomu tělesná hmotnost, strategie pelichání ani pohlaví neměly jasný vliv a rovněž fylogenetický signál byl slabý. Naše výsledky ukazují, že přesuny v rámci zimovišť jsou poměrně běžné a představují flexibilní strategii, která pravděpodobně umožňuje reagovat na měnící se podmínky a dostupnost zdrojů během zimování.

Náklady a přínosy postjuvenilního rozptylu vedou u ptáků k rozmanitým strategiím disperze, avšak jejich základní vzorce a mechanismy zůstávají u mnoha druhů nedostatečně objasněny. V této studii jsme zkoumali natální disperzi a migraci juvenilních ledňáčků říčních (Alcedo atthis) z populací v České republice a na Slovensku. Natální disperze byla sledována monitoringem dvou hnízdních populací v letech 2014–2018. Z 1 911 okroužkovaných mláďat bylo následně zpětně odchyceno 19 jedinců (0,36 %). Většina jedinců (74 %) se usadila do 20 km od místa narození (medián disperzní vzdálenosti = 10,5 km), bez významných rozdílů mezi populacemi či pohlavími. Pro hodnocení migračních vzorců jsme vlastní data doplnili o nálezy okroužkovaných jedinců z databází Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze a Slovenské ornitologické společnosti/BirdLife Slovensko (n = 264). Během posledních 50 let mírně převažovali migrující jedinci (62 %) nad rezidentními (38 %), přičemž jejich zastoupení se mezi dekádami významně lišilo a podíl migrantů postupně narůstal. Migrační vzdálenost byla významně ovlivněna datem vylétnutí z hnízda – jedinci vylétající dříve (květen–červenec) migrovali dále než ptáci vylétající později (srpen–září). Zjistili jsme také výrazné geografické rozdíly ve směru migrace. Juvenilní jedinci z Čech a Slovenska migrovali převážně jihozápadním směrem, zatímco ptáci z Moravy směřovali zpravidla na jih. Většina ledňáčků z Čech zimovala v západní Evropě, zatímco jedinci z Moravy a Slovenska častěji přezimovali v jižní Itálii, na Balkáně a v severní Africe. Výsledky naznačují, že migrační strategie juvenilních ledňáčků říčních je utvářena fenologií hnízdění, ovlivňující migrační vzdálenost, i polohou hnízdiště, která určuje směr migrace.

Zimování v zámeckém parku je poprvé doloženo ze zimy 1955/1956, kdy zde V. Hájek okroužkoval dva jedince. Od té doby zde byly pěnice během zimy mnohokrát pozorovány a občas jejich zimování dokládají i okroužkovaní jedinci, nešlo však o systematické sledování. K tomu jsme přistoupili až v zimním období 2013/2014 a od té doby zde probíhají odchyty každoročně. Odchyty pokrývají období od 15. 10. do 15. 3. a za 13 odchytových období jsme zde okroužkovali 356 jedinců a získali od nich 187 zpětných odchytů. Celkem 35 jedinců bylo následně kontrolováno v některé z následujících zim. Odchyty však zatím pouze naznačily původ ptáků, kdy pták kroužkovaný na počátku hnízdního období (30. 4.) byl následně kontrolován v zimním období. Pro určení původu zimujících ptáků jsme 26 jedincům nasadili geolokátory. Zpět jsme získali 3 geolokátory. Následná analýza jejich dat dokládá, že ptáci pocházejí z regionu střední Evropy. Naše výsledky dokládají, že pěnice černohlavé pravidelně zimují v zámeckém parku v Lednici, minimálně u části z nich je zimování úspěšné a pěnice se na zimoviště opakovaně vracejí. Data z geolokátorů dále dokládají, že nejde o ptáky ze vzdálených regionů, kteří by změnili svá zimoviště, ale o jedince ze střední Evropy, kteří výrazně zkrátili svou migrační trasu.

Rychlý rozvoj GPS technologií, miniaturizace baterií a zdokonalování solárního dobíjení umožnily dlouhodobé sledování ptáků pomocí GPS vysílaček. Vzdálený monitoring eliminuje rušení ptáků vznikající lidskou přítomností při terénním výzkumu, což je důležité zejména během hnízdění. Obrovské množství nasbíraných polohových dat je potřeba třídit a analyzovat, abychom získali detailní informaci o poloze hnízdišť a v případě migrantů také jejich zimovišť či tahových zastávek. Proto jsme v rámci projektu HABITRACK vyvinuli pracovní postup, sestávající ze tří kroků analýzy GPS polohových záznamů ve standardizovaném formátu platformy Movebank. V prvním kroku rozlišujeme záznamy během letu od stacionárních záznamů na zemi. Druhá zmíněná skupina záznamů se dále rozděluje na záznamy z hnízdišť, zimovišť a tahových zastávek, pokud byly přítomny. Tím získáme přehled o všech fázích ročního cyklu studovaných migrujících ptáků. V druhém kroku algoritmus analyzuje data z hnízdišť a vyhledává potenciální hnízdní pokusy, včetně opakovaných snůšek. Pro každý pokus jsou vykresleny diagramy na základě opakujících se návštěv či doby pobytu ve shlucích GPS záznamů. Diagramy umožňují rozhodnout, zda se jedná o skutečný hnízdní pokus či například o nocoviště. Poslední krok je vyhodnocení analýzy vzdálenosti záznamů od hnízda. V tomto kroku používáme vzdálenost od hnízda k odhadu, zda se opravdu jedná o skutečný pokus, a pokud ano, odhadujeme, zda inkubace trvala potřebnou dobu pro úspěšný pokus a zda rodič(e) odvedl(i) mláďata z hnízda v případě nekrmivých druhů. Pracovní postup poskytuje robustní výsledky v závislosti na kvalitě záznamů, přičemž i pro nižší frekvenci záznamů kolem 30 až 60 min lze dosahovat použitelných výstupů. Celé vyhodnocení záznamů probíhá rychle a během několika minut se dozvíme, kam daný jedinec migroval, kde hnízdil a zda bylo hnízdění úspěšné.

Příběh sýčka je pozoruhodný. Během jediného století se z „obecného“ stal jedním z nejohroženějších ptačích predátorů v České republice, jehož populace balancuje na hraně vyhynutí a o jehož budoucnosti může rozhodovat takřka každý jedinec. Má jeho záchrana stále reálnou šanci na úspěch, nebo již přežívá v extinkčním dluhu a jeho vymírání lze jen pozastavit či zpomalit? Příspěvek shrne tři dekády osobní cesty přednášejícího věnované výzkumu a ochraně sýčka, představí vědecké poznatky, které se během této doby podařilo shromáždit, a zhodnotí zkušenosti z dlouhodobé ochrany, včetně účinnosti jednotlivých managementových opatření.

Spolupráce mezi Českou společností ornitologickou (ČSO) a společností EG.D trvá již více než 25 let a představuje příklad dlouhodobého partnerství zaměřeného na ochranu ptactva v souvislosti s provozem distribuční soustavy. Společně vyvíjíme a zavádíme technická opatření ke snižování úhynů ptáků, identifikujeme riziková místa a podílíme se na naplňování platné legislativy i na realizaci národních i mezinárodních projektů, např. programu LIFE Eurokite.

Mezi klíčové výsledky spolupráce patří vývoj a implementace bezpečných konzolí, prvků pro zviditelnění vodičů a opatření pro zabezpečení čapích hnízd. Významným přínosem je také společná tvorba jednotné metodiky ochrany ptactva na elektrických vedeních, primárně zaměřená na pracovníky orgánů ochrany přírody, která přispívá k systematickému a efektivnímu řešení této problematiky. V posledních letech se spolupráce rozšiřuje o využití moderních digitálních nástrojů, které umožňují přesnější identifikaci prioritních lokalit a efektivnější plánování ochranných opatření. Příkladem jsou mapy pro prioritní zabezpečení, geoportál s úseky vedení určenými pro zviditelnění vodičů nebo online monitoring čapích hnízd. Příspěvek představí hlavní výsledky této dlouhodobé spolupráce a možnosti využití digitálních technologií při ochraně ptactva v energetice.

Údaje sbírané standardizovanou metodikou skýtají jedinečný prostor pro statistické modelování, které nám umožní z dat vytvořit sjednocené a ucelené výstupy. Ty pak mohou sloužit k výzkumu a druhové ochraně. Příkladem mohou být již publikované modelované mapy pravděpodobnosti zastižení druhů v Atlase hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2014–2017. Tyto metody jsme dále rozvinuli tak, že nyní je možné tímto způsobem modelovat nejen pravděpodobnost výskytu, ale i např. početnost a hnízdní úspěšnost. Inovativnost a jedinečnost naší metody spočívá v možnosti skloubit silnou predikční schopnost modelu, která předčí moderní machine-learning metody, s flexibilitou, která umožňuje definovat jednotlivé složky modelu: vliv prostředí, vliv prostoru (lokality), vliv denní a roční doby, vliv počasí, a další. Díky tomu můžeme vlivy, které nás zajímají, modelovat, studovat, predikovat, vynášet do map, a ty ostatní pouze „odfiltrovat“, tj. data od nich očistit. Tuto novou metodu jsme zpřístupnili v softwarovém balíčku pro nejrozšířenější statistický program R, a prezentujeme na dvou případových studiích. První z nich je mapa hnízdního výskytu a predikce přežívání hnízd čejky chocholaté. Pro tento účel jsme využili údaje z monitoringu čejky chocholaté organizovaným ČSO, i údaje z vlastního monitoringu hnízd a telemetrické studie. Druhou případovou studií je mapa početnosti sluky lesní, kterou jsme vyhodnotili z dat akustického monitoringu na vybraných převážně lesních lokalitách napříč ČR. V obou případových studiích se jedná o druhy, které buď nebylo možné dobře pokrýt plošným monitoringem navrženým pro běžné druhy v rámci Atlasu, nebo bylo zapotřebí většího detailu. Tyto výstupy tak přinášejí nové informace důležité pro další výzkum a zejména ochranu těchto druhů.

Ptačí park Zbudovská blata představuje klíčové území pro obnovu hnízdění kriticky ohroženého břehouše černoocasého (Limosa limosa) v České republice. Tento druh dnes hnízdí již pouze na Českobudějovicku, kde v posledním desetiletí přežívá 2–5 párů. V samotném parku se aktuálně nevyskytuje, cílem managementu je však vytvořit podmínky pro jeho návrat a stabilizaci populace. Současně je nutné věnovat zvýšené úsilí monitoringu a ochraně hnízdních párů na stávajících lokalitách, čemuž se od roku 2024 ve spolupráci s orgány ochrany přírody věnuje Česká společnost ornitologická.

Ochrana je založena na kombinaci obnovy biotopů, šetrného nastavení managementu, jako je odložení seče a regulace pastvy, a aktivní ochrany hnízd před predátory. K ochraně hnízd jsou využívány mobilní elektrické ohradníky, které mohou omezit přístup čtyřnohých predátorů a významně zvýšit reprodukční úspěšnost.

Navzdory těmto opatřením zůstává hnízdní úspěšnost nízká. Úspěšné vyvedení mláďat bylo zaznamenáno pouze v roce 2024. Ochrana jednotlivých hnízd pomocí elektrických ohradníků je limitována nutností hnízda nejprve dohledat, což může být ve vyšším porostu časově velmi náročné, a hnízda jsou často predována ještě před jejich nalezením. Významnou roli hraje i predace ze strany ptáků. To potvrzuje případ z roku 2025, kdy byla zaznamenána částečná predace motákem pochopem. Přes včasné odehnání predátora byla snůška rodiči opuštěna. Ze dvou zbylých vajec se nicméně podařilo v Zoo Hluboká odchovat jedno mládě, které bylo následně vybaveno satelitním vysílačem a úspěšně vypuštěno do volné přírody.

V roce 2026 bylo testováno oplocení celého hnízdiště antipredačním el. ohradníkem. Metoda však byla negativně ovlivněna extrémním suchem, jež vedlo k posunu hnízdění mimo chráněné plochy.

Na základě získaných zkušeností plánujeme pokračovat v realizaci ochranných opatření a v úsilí o stabilizaci stávající populace jako klíčového předpokladu pro návrat druhu na Zbudovská blata a jeho dlouhodobé přežití v ČR.

Populácia krakle belasej (Coracias garrulus) na Slovensku od polovice 20. storočia dramaticky poklesla v dôsledku intenzifikácie poľnohospodárstva, zániku pasienkov a úbytku prirodzených hniezdnych možností, pričom po roku 2010 druh ako hniezdič z krajiny úplne vymizol. V roku 2020 sa po desaťročnej absencii opätovne etabloval vo Východoslovenskej nížine, kde odvtedy šiesty rok po sebe úspešne hniezdi. Od roku 2020 realizuje Slovenská ornitologická spoločnosť/BirdLife Slovensko systematický monitoring všetkých známych hniezdnych lokalít. Počet obsadených teritórií vzrástol zo 6 párov na 38 v roku 2025, čo predstavuje najvyšší zaznamenaný počet na Slovensku za posledných 25 rokov. Kľúčovým manažmentovým opatrením je kompenzácia nedostatku prirodzených dutín prostredníctvom rozsiahlej siete hniezdnych búdok. Ich výrobu zabezpečujeme s podporou verejnosti, nadácií a dobrovoľníkov, pričom inštaláciu realizujeme svojpomocne aj v spolupráci so spoločnosťou Východoslovenská distribučná, a. s., ktorá zabezpečuje osádzanie búdok na stĺpy elektrického vedenia. Výsledky monitoringu naznačujú, že krakle s obľubou prijali búdky umiestnené na stĺpoch, čo pre nás predstavuje nové a významné zistenie o ich hniezdnych preferenciách. Inštalácia hniezdnych búdok prebieha aj na západnom Slovensku s cieľom podporiť expanziu druhu. Hniezdny areál v CHVÚ Medzibodrožie sa viaže na lokality, kde miestni hospodári pasú hovädzí dobytok a kde má krajina stepný až polostepný charakter. Práve existujúce rozľahlé pasienky sú pravdepodobne najvýznamnejším dôvodom návratu krakle a zároveň faktor limitujúci jej šírenie. Súčasťou projektu LIFE 4 STEPPE BIRDS je preto aj obnova biotopov prostredníctvom zavedenia extenzívnej pastvy. Napriek pozitívnemu vývoju zostáva slovenská populácia krakle belasej zatiaľ sústredená na jedinom území a jej ďalší vývoj bude závisieť nielen od pokračovania cielených ochranárskych opatrení, ale aj od systémovej podpory obnovy jej biotopov prostredníctvom poľnohospodárskych a environmentálnych politík.

Přednáška se zaměří na tzv. wildlife kriminalitu, její metody a specifika na národní úrovni i v zahraničí. Shrne vývoj přístupu k této formě porušování zákona u nás, aktuální stav i vyhlídky do budoucna. Blíže popíše zkušenosti s konkrétními případy týkajícími se ptáků, s možnostmi jejich dokazování a efektivního vyšetřování.

https://forensics.natur.cuni.cz/

Během 100 let se čejka chocholatá změnila z běžného symbolu zemědělské krajiny v druh, jehož úspěšné hnízdění je omezeno stále užším „oknem příležitosti“. Nám lidem se za stejnou dobu otevřelo mnoho možností, jak lze toto okno popsat propojením vlastních terénních (například telemetrických) dat s otevřenými zdroji informací o čejce (díky vám všem a ČSO například avif), ale i krajině, plodinách, půdě, družicových vegetačních indexech a počasí. Cílem prezentované studie je na základě pestré palety datových zdrojů zjistit, jaké prostředí čejky vyhledávají, kde mají nejvyšší šanci úspěšně vyhnízdit a co potřebují rodiny s kuřaty, než mláďata vzlétnou. Na základě těchto znalostí se snažíme navrhnout, jak skloubit produkční zemědělství s výskytem čejky, i dalších druhů s obdobnými nároky na prostředí.

Výsledky ukazují, že čejky preferují rozsáhlejší, rovinaté a níže položené půdní bloky s hlubší půdou (často velmi drahých typů), a řídkým porostem. Důležitá však není jen půda, či vegetace, ale i její sezónní proměnlivost a návaznost na okolní zdroje potravy, a prostupnost krajiny pro kuřata. Hnízdní úspěšnost zůstává nízká; hlavními příčinami ztrát jsou predace a zemědělská technika. Po vylíhnutí kuřat jsou rodiny kvůli nedostatku potravně vhodných mokřin nuceny překonávat vzdálenosti stovek až tisíců metrů, kde úhyn kuřat zvyšují bariéry (neprostupná vegetace), či chladné počasí.

Z dlouhodobého pohledu se prostorové vegetační okno během sezóny uzavírá stále dříve a ačkoliv se s ním posouvá i začátek pro hnízdění vhodného počasí, pozdní chladné epizody zůstávají pro kuřata rizikové. Ochrana čejky proto nemůže stát jen na záchraně jednotlivých hnízd. Klíčové je vytipovat nejdůležitější plochy, udržet na nich vhodnou mozaiku plodin a zemědělských postupů, podporovat přístupné mělké vody a zprůchodnit bariéry pro přesun rodin s kuřaty. Věříme, že takový přístup může pomoci čejkám prosperovat v produkční krajině i bez nutnosti jejího plošného vyjmutí ze zemědělského využívání.

Za 60 rokov vzrástol počet obyvateľstva zeme z 3,3 na 8,3 milardy. Zastavanosť krajiny sa len na Slovensku zvýšila o 100 % za 100 rokov. V súčasnosti množstvo druhov vtákov poľnohospodárskej krajiny čelí riziku vymierania a poklesu populácii a hľadajú sa príčiny. Aj vidiecke sídla prešli v dôsledku modernizácie radikálnymi zmenami, ale ich dopad na vtáčie populácie je nedostatočne kvantifikovaný. Strakoš kolesár Lanius minor je ohrozeným a vlajkovým hmyzožravým druhom polootvorenej poľnohospodárskej krajiny a na západ od Slovenska už vyhynul. Populácie tohto diaľkového migranta študujeme na Slovensku >30 rokov (Poľana, Podunajsko, Poiplie) a analyzujeme aj lokálne príčiny ohrozenia. Ukazuje sa, že ľudské aktivity (zastavanosť lokalít, homogenizácia biotopov) sú významnými faktormi poklesu populácii. Na základe monitoringu 1113 hniezd v tradičnej poľnohospodárskej krajine v Podpoľaní (stredné Slovensko, 20 km², 1994–2026) pozorujeme dopady zastavanosti a straty biotopov ako aj zmeny v spôsobe hospodárenia na početnosť a hniezdnu biológiu druhu. Osobitne sme tam analyzovali vplyv nárastu počtu moderných obydlí a úbytku tradičných usadlostí na negatívny populačný trend druhu v troch hniezdnych sezónach (1996, 2016, 2021). Počet hniezdnych teritórii klesol zo 73 v roku 1996 na 38 v roku 2016 a 22 v roku 2021 a negatívny trend pokračuje (11 teritórii v r. 2026). S poklesom populácie sa výrazne zmenšuje aj hniezdne územie. Zatiaľ čo v roku 1996 neboli v študovanom území žiadne moderné obydlia, ich počet sa do roku 2021 zvýšil na úroveň počtu tradičných usadlostí. Postavenie jedného moderného domu v hniezdnom teritóriu znížilo pravdepodobnosť hniezdenia na približne 6% a tento efekt sa prejavil aj keď tam bola stále aktívna jedna alebo dve tradičné usadlosti (17 % a 40 %). Ďalší moderný dom na území znížil pravdepodobnosť hniezdenia druhu takmer na nulu, aj keď tam bola farma. V tejto dlhodobej empirickej štúdii sme tieto zmeny identifikovali ako lokálny faktor ohrozenia študovaného vlajkového druhu.

Města nabízí ptákům řadu výhod – od časnějšího nástupu vegetačního období a lepší dostupnosti potravy v době hnízdění, po tepelné ostrovy a příležitosti k přikrmování v době zimování. Urbánní prostředí však může zároveň představovat ekologickou past. Zatímco v létě městské tepelné ostrovy zvyšují riziko přehřátí, v zimě může koncentrace ptáků u početných krmítek zvyšovat riziko přenosu patogenů. Není proto jasné, zda ptáci využívají urbánní prostředí především v období hnízdění, nebo spíše během zimování. Sezónní změny ve výskytu ptáků ve městech mohou odrážet převažující benefity a rizika spojená s urbanizací, a tím také pomoci odhalit adaptace a mechanismy, které umožňují ptákům města obsazovat. Tažní ptáci představují pro sledování těchto změn ideální modelovou skupinu, protože se v průběhu ročního cyklu opakovaně přesouvají mezi prostředími s odlišnými ekologickými podmínkami. V naší práci jsme pro 578 tažných druhů kvantifikovali sezónní změnu relativní početnosti mezi obdobím hnízdění a zimování v urbánním prostředí. Následně jsme testovali, které ekologické a morfologické charakteristiky tuto sezónní změnu vysvětlují při zohlednění fylogenetických vztahů mezi druhy. Předběžné výsledky ukázaly, že u více než dvou třetin sledovaných druhů využívala větší část populace urbánní prostředí během zimování než hnízdění. Druhy se v sezónní dynamice výskytu v urbánním prostředí výrazně lišily, ale nejvýraznější přesun do měst v zimním období jsme zaznamenali u druhů vázaných na vodní prostředí a otevřenou krajinu. Naše výsledky naznačují význam měst primárně v zimním období, a tedy pravděpodobný pozitivní vliv dostupnosti potravy, nižších nákladů na termoregulaci nebo přítomnost nezamrzajících vodních ploch. Přestože jsou tyto podmínky často důsledkem lidské činnosti spojované s degradací přirozeného prostředí, mohou zimujícím ptákům umožňovat úspěšnější přežívání.

Hrdlička divoká bývala kdysi v Česku běžným druhem. Dnes ji však u nás zahlédneme zřídka. Její úbytek způsobuje především nadměrný lov během tahu v některých evropských zemích a ztráta vhodných hnízdních stanovišť v důsledku intenzifikace zemědělství. I tak přispívá český monitoring ptáků k její ochraně na celoevropské úrovni. V roce 2020 Evropská komise iniciovala zavedení modelu udržitelného managementu lovu hrdličky divoké, na jehož základě jsou regulovány kvóty lovu, které současně zohledňují požadavky lovců i ochrany přírody. Početní změny evropské populace hrdličky jsou hodnoceny podle tahových cest na základě hnízdních dat sbíraných standardní metodikou a zpracovávaných v Celoevropském monitoringu ptáků (PECBMS). Výsledky ukazují, že zastavení či omezení lovu významně zvyšuje počty hrdliček.

Obdobný projekt pro obnovu populací adaptivní regulací lovu se v Evropě rozbíhá také u dalších druhů (křepelka polní, polák velký a hvízdák eurasijský). Na rozdíl od hrdličky však u těchto druhů narážíme na nedostatek dat z monitoringu populačních početností i projektů sledujících přežívání těchto druhů. Odlišné životní strategie a chybějící údaje nyní představují výzvu, jak ideálně využít data pro analýzu populačních trendů a modelů přežívání, abychom pro ně mohli vytvořit obdobné adaptivní modely udržitelného lovu jako u hrdličky.

Obraz avifauny určitého území není pouze odrazem skutečného výskytu ptáků, ale také výsledkem pozorovatelského úsilí, úrovně znalostí, dostupné techniky, taxonomického pojetí a způsobu hodnocení faunistických údajů. Přednáška je zaměřena na proměny české avifauny v posledních desetiletích a na rozlišení změn, které představují skutečné biologické procesy, od těch, jež jsou důsledkem lepší detekce nebo nového vyhodnocení starších záznamů. Skutečné změny zahrnují posuny areálů, změny početnosti a fenologie, nové tahové vzorce i vliv mimořádných meteorologických situací. Vedle nich se však uplatňuje růst počtu a specializace pozorovatelů, lepší pokrytí dosud opomíjených prostředí a období, cílené kroužkování, noční odchyty, zvukové záznamy, sonogramy, kvalitnější optika, digitální fotografie, sociální sítě a nově také automatická detekce a nástroje umělé inteligence.

Samostatnou roli hrají změny taxonomie, především dělení dříve široce pojatých druhů, a kritické revize historických údajů. Ty mohou vést nejen k doplnění nových druhů do národního seznamu, ale také k vyřazení záznamů založených na omylech, nedostatečné dokumentaci nebo nekritickém přebírání starších pramenů. Příklady z české faunistiky dokládají, že vývoj národního seznamu ptáků je současně dějinami proměn avifauny, pozorovatelských metod i standardů, podle nichž jsou jednotlivé údaje přijímány. Výsledkem je syntetický pohled na to, nakolik se mění samotná avifauna a nakolik se proměňuje především naše schopnost zaznamenat výskyt jednotlivých druhů, správně je určit a zasadit do širších souvislostí.

Vtáctvo citlivo reaguje na zmeny v krajine zmenou druhového spektra i početnosti. Okrem prírodných faktorov ho najmä v posledných desaťročiach ovplyvňuje antropická činnosť. Deje sa to nepriamo cez zmenu krajiny – zánik alebo vznik nových biotopov (napr. hlucháň hôrny, tetrov holniak, ľabtuška poľná, kuvik obyčajný), intenzitu jej využívania (napr. hvizdák veľký, brehár čiernochvostý, drop malý), klimatickú zmenu (napr. úbytok – ľabtuška vrchovská, drozd kolohrivý, nárast – dážďovník skalný, lastovička skalná). Ako aj priamo napr. prenasledovaním (dravce, sovy), ochranou (orliak morský, orol kráľovský, žeriav popolavý, krakľa belasá).

K najprenikavejším zmenám došlo v poľnohospodárskej krajine a mokradiach. Úmerne k tomu tam ubudlo vtáctvo. Výrazne narástla plocha urbanizovaných pozemkov. Relatívne najmenej sa zmenili lesy. V prípade lesov je najmenej druhov s veľkým úbytkom (napr. hlucháň, muchárik malý), mnohé lesné druhy však majú negatívny populačný trend (napr. orešnica perlavá).

Zásadný význam pri sledovaní zmien v avifaune má aj rozsah a kvalita výskumu, ktorý za storočie na Slovensku výrazne narástol. Kým v prvej polovici 20. storočia tu pôsobilo len niekoľko poväčšine izolovaných ornitológov s obmedzenými technickými a logistickými možnosťami, dnes tu je systematická sieť pozorovateľov, ktorí využívajú najmodernejšie metodiky, je k dispozícii dostatok literatúry, enormne sa zvýšila i mobilita v teréne. Mimoriadne narástla i komunikácia medzi ornitológmi, čo skvalitňuje a urýchľuje výmenu informácii. Toto spôsobilo, že hoci sa za sto rokov podmienky väčšiny vtáčích druhov zhoršili, početnosť vtáctva výrazne poklesla, ubudli viaceré hniezdiace druhy, celkový počet zistených druhov, ale aj hniezdičov rastie. Oproti minulosti enormne stúpla rýchlosť týchto prírastkov. V posledných rokoch je Faunistickou komisiou SOS/BirdLife Slovensko temer každoročne potvrdený výskyt nového druhu pre územie Slovenska a rastie aj počet nových hniezdičov.

Výsledkom týchto, neraz protichodne pôsobiacich vplyvov, je súčasný stav avifauny Slovenska, do ktorej je k 1. 7. 2026 zahrnutých 381 druhov vtákov v kategórii A, B, C. Z nich patrí 234 druhov do kategórie hniezdičov. Po roku 2000 na tomto území aspoň raz zahniezdilo 223 druhov. To je výrazný nárast oproti prvej polovici 20. storočia, kedy bolo podľa Feriancovej Avifauny Slovenska známych 306 druhov, z toho 190 hniezdičov.

Výskum zvukových prejavov vtákov zohráva kľúčovú úlohu pri pochopení pohlavného výberu a reprodukčného správania. Spolu s hmyzom patria vtáky medzi najviac akusticky aktívne živočíchy s mimoriadne pestrým repertoárom produkovaných spevov, volaní, či nevokálnych zvukov. Gro nášho chápania komunikácie však pramení najmä z priamych pozorovaní, terénnych či laboratórnych experimentov a pasívneho akustického monitoringu denných spevavcov, primárne samcov, pričom nám to umožňuje zachytávať len časť nesmiernej rozmanitosti vtáčej signalizácie. Zvuky však produkujú aj nespevavce, vtáky aktívne za súmraku a v noci, a k produkcií samčích signálov sa nezriedka pridávajú aj samice. Navyše, technologický pokrok v súčasnosti umožňuje sledovanie individuálneho správania, vrátane spevovej aktivity, priamo na tele jedinca. Prednáška zhŕňa aktuálne poznatky o typoch, kontexte, časovaní a kvantite akustickej komunikácie skryto žijúceho druhu, lelka lesného (Caprimulgus europaeus), v rámci jednotlivých fáz noci a hniezdnej sezóny. Zároveň zhodnocuje vplyv svetelného prostredia na komunikačné správanie nočných a súmračných vtákov, a to prírodných i umelých zdrojov svetla. Kladie pritom zreteľ na kombinované metódy akustického výskumu a diskutuje možnosti aplikácie prezentovaných postupov aj na iné vtáčie druhy.

Individuální akustický monitoring představuje moderní neinvazivní metodu umožňující identifikaci jednotlivých ptáků na základě jejich zpěvu. V přednášce budou představeny výsledky jeho využití při sledování jedné z posledních českých populací kriticky ohrožené lindušky horské (Anthus spinoletta) v Krkonoších. Na základě analýzy nahrávek z let 2019–2025 bylo ověřeno, že zpěv samců je dostatečně individuálně specifický a dlouhodobě stabilní, což umožňuje sledovat návratnost jedinců, jejich věrnost teritoriím i změny populační dynamiky bez nutnosti jejich odchytu či značení. Značná pozornost bude věnována využití pasivních akustických rekordérů, které se ukázaly jako velmi účinné a vhodné k využití vedle klasického ručního nahrávání. Díky dlouhodobému automatickému záznamu umožnily zachytit velký počet samců, pokrýt rozsáhlé území a zvýšit pravděpodobnost detekce méně aktivních jedinců. V průběhu let byla v jednotlivých letech zaznamenávána celkem stabilní populace čítající 20 až 30 samců, z nichž se vrací zhruba čtvrtina v následujících letech . Přestože zpracování získaných dat z rekordérů představuje časově náročnější krok, výsledky ukazují, že pasivní rekordéry významně rozšiřují možnosti individuálního akustického monitoringu. Přednáška představí princip této metody, její výhody i limity a ukáže její potenciál pro dlouhodobý monitoring a ochranu vzácných horských ptačích populací.

Linduška lesní (Anthus trivialis) je tažný pták s výraznou filopatrií. Předchozí výzkumy ukázaly, že zpěv samců je individuálně specifický, v čase stabilní a vykazuje geografickou variabilitu. Cílem této studie bylo ověřit, zda geografická variabilita zpěvu odpovídá genetické variabiliě populací. Analýza genetické variability byla provedena pomocí dvou mitochondriálních markerů: control region domain I (CR) a cytochrome b (cytb)u 50 samců lindušky lesní odchycených na pěti českých lokalitách. Současně byly u všech jedinců analyzovány zpěvy nahrané před odchytem směrovým mikrofonem na digitální rekordér. Akustická analýza byla provedena v programu Avisoft-SASLab a pro každého samce byl stanoven slabikový repertoár. Z mitochondriální DNA bylo identifikováno 7 haplotypů pro CR a 16 haplotypů pro cytb., ale mezi studovanými populacemi se nepodařilo najít žádnou jasnou genetickou strukturu, kdy identifikované haplotypy geograficky neodpovídaly jednotlivým lokalitám. Analýza repertoárů jednotlivých samců potvrdila, že kombince typů slabik je pro každého samce unikátní a jedince lze proto spolehlivě rozpoznat i jen na základě nahrávky jejich zpěvu. Zároveň byla potvrzena přetrvávající geografická variabilita, protože samci v rámci jedné lokality mají podobnější zpěvy v porovnání se samci z lokality jiné, a to i v rozmezí několika let. Výsledky naznačují, že kulturní evoluce je mnohem rychlejší než fixace genetické variability u studovaných mitochondriálních markerů. Je však pravděpodobné, že zvolené mitochondriální markery nejsou u lindušek dostatečně variabilní, aby odrážely variabilitu mezi populacemi na malé geografické škále.

Ptačí zpěv po staletí fascinuje hudebníky i přírodovědce a dnes je jedním z klíčových modelů pro studium komunikace. Přesto stále nevíme, proč mají některé druhy pěvců (Passeriformes) velmi jednoduchý zpěv, zatímco jiné zpívají dlouhé a složité sekvence. V tomto příspěvku představíme globální analýzu složitosti zpěvu u téměř 5 000 druhů pěvců, založenou na více než 18 000 nahrávkách z databází občanské vědy. V přednášce ukážeme, kde na světě zpívají ptačí společenstva nejkomplexněji a co za touto rozmanitostí stojí.

Většina vědních oborů mobilizuje a trénuje lidské smysly při sběru, tvorbě a analýze dat. Historici vědy věnovali nejvíce pozornosti zraku a jeho spojení s objektivním věděním, v mnoha oborech je však klíčovým analytickým nástrojem trénovaný sluch. Náš příspěvek se věnuje vývoji expertního poslechu v československé ornitologii a představuje prameny, které máme jako historici k dispozici pro jeho studium. Jak se stal poslech v terénu etablovaným způsobem vědeckého bádání? Kdo byl expertní posluchač? Jak naslouchali ptačím hlasům čižbáři, chovatelé, ornitologové a běžní přispěvatelé ČSO? Jak byl poslech v terénu ovlivněn konkrétními technologiemi zvukové reprodukce, jako byly gramofonové desky, magnetofonové kazety nebo sonografický záznam zvuku? A jakou roli hrál při trénování sluch zrak? Příspěvek na konkrétních případech ukáže vývoj trénovaného sluchu při etablovaní expertního vědění v československé ornitologii.

Nauka o chování živočichů je dynamicky se rozvíjející disciplínou zejména díky rychlému rozvoji moderních technologií. Jedním z užitečných nástrojů využitelných při výzkumu hnízdících ptáků jsou miniaturní dataloggery vybavené senzory pro detekci pohybu a teploty. V kombinaci s dalším vybavením, jako jsou malé kamery umístěné v blízkosti hnízd, mohou tato zařízení systematicky a s vysokou frekvencí i přesností shromažďovat jinak obtížně získatelná data, a to na robustních vzorcích u mnoha hnízd současně. V prezentaci představíme konkrétní možnosti využití těchto dataloggerů včetně typu vyvinutého naším týmem na FŽP ČZU spolu s dílčími výsledky několika vlastních projektů postavených na využití těchto zařízení při výzkumu hnízdní ekologie vybraných druhů bahňáků. Konkrétně zařadíme ukázky sběru dat a výsledky vyhodnocení komfortního a hnízdního chování ptačích rodičů v průběhu inkubace včetně vyjednávání partnerů o inkubačních povinnostech, sdílení hnízdní péče, monitoringu teplotního režimu v hnízdě a dynamiky otáčení vajec. Bude rovněž demonstrováno, jak lze tato zařízení využít při výzkumu hnízdní predace a zahřívání prekociálních kuřat rodiči. Cílem je inspirovat v dalším využití těchto malých zařízení při získávání unikátních hnízdně biologických dat.

Hnízdní období je u nidikolních ptáků spojené s vysokými energetickými nároky. Zatímco rodiče se snaží tyto nároky minimalizovat pro dosažení vyšší efektivity a optimální rozložení investic mezi více potomků, mláďata se naopak chovají sobečtěji a snaží se zvyšovat svůj příjem, jenž je plně závislý na rodičovské péči. Strakapoud velký (Dendrocopos major) je nejhojnějším druhem šplhavce v České republice. Jedná se o monogamní druh s nápadným pohlavním dimorfismem, u kterého se o potomstvo starají obě pohlaví.

Tento příspěvek se věnuje výzkumu hnízdního chování strakapouda velkého v lesních porostech v okolí obce Omice v Jihomoravském kraji. V poslední fázi hnízdění, těsně před vylétnutím mláďat, bylo pozorováno agresivní chování mláďat vůči rodičům. Otázkou zůstává, proč k tomuto agresivnímu chování dochází a zda (případně jak) tyto projevy agrese ovlivňují chování rodičů. K vyhodnocení byly použity hodinové Full HD videozáznamy ze 36 hnízdních dutin, které byly pořízeny v letech 2019–2024.

Výsledky ukazují, že k agresi dochází přibližně v jedné třetině případů krmení a pravděpodobnost jejího výskytu se zvyšuje s dobou uplynulou od posledního krmení. Zároveň je pravděpodobnost „útoku“ vyšší v ranější fázi hnízdní sezóny. Dále se ukázalo, že agresivní chování mláďat vede k častějším příletům rodičů s potravou. Rodiče v těchto situacích zkracují interval mezi přílety až o jednu třetinu, přičemž v závislosti na pohlaví rodiče dochází také k úpravě množství přinesené potravy. Uvedená zjištění naznačují, že agresivní chování mláďat, ačkoliv je motivováno hladem, může mít na rodiče manipulativní efekt a představuje tak efektivní nástroj v konfliktu rodič–potomek.

Sympatrické hnízdění luňáka červeného (Milvus milvus) a luňáka hnědého (Milvus migrans) představuje příklad koexistence dvou blízce příbuzných druhů dravců. Luňák hnědý je ve studované oblasti Jihomoravského kraje dlouhodobě hnízdícím druhem, zatímco luňák červený zde začal pravidelně hnízdit až od druhé poloviny 70. let 20. století. Ačkoli jsou si oba druhy ekologicky podobní, liší se hnízdní fenologií a migrační strategií, potravní ekologií i populačními trendy, což může ovlivňovat jejich prostorovou distribuci a hnízdní úspěšnost. Jihomoravský kraj je v současnosti oblastí se stabilní populací obou druhů, která poskytuje unikátní možnost ke studiu vzájemných vztahů během hnízdění.

V letech 2014–2025 jsme sledovali celkem 495 hnízdních párů luňáků červených (306 hnízd) a luňáků hnědých (147 hnízd) na ploše 3 990 km², přičemž 42 hnízd bylo v průběhu studie střídavě obsazeno oběma druhy. U každého hnízdního teritoria jsme kvantifikovali počet párů téhož nebo opačného druhu v okruhu 1 km a hodnotili, zda populační hustota či lokální koncentrace hnízd ovlivňují reprodukční úspěšnost.

Hnízda párů obou druhů se v okruhu 1 km nacházela významně blíže u sebe než hnízda patřící párům téhož druhu (p < 0,01). Populační hustota luňáků červených byla vyšší (1,1/100 km²) v porovnání s populační hustotou luňáků hnědých (0,5/100 km²), kteří vyvedli v průměru méně mláďat na jedno hnízdo (p < 0,01). Vyšší populační hustota byla spojena s nižší reprodukční úspěšností (p < 0,01).

Luňáci červení a luňáci hnědí hnízdí v podmínkách Jihomoravského kraje v těsné blízkosti, často jen několik desítek metrů od sebe, aniž by docházelo k výrazné prostorové segregaci nebo negativnímu vlivu lokální koncentrace hnízd na reprodukční úspěšnost. Vysoká míra překryvu ve využívání prostředí se projevuje dlouhodobým obsazováním stejných hnízdních stanovišť, včetně opakovaného střídání využití stejných hnízd oběma druhy, což naznačuje vysoký stupeň sdílení hnízdních stanovišť během dlouhodobé sympatrie.

V rámci tradiční akce „cílový druh Jihomoravské pobočky“ jsme se v letech 2024 a 2025 zaměřili na dva vizuálně velmi podobné druhy – hrdličku divokou a hrdličku východní. Hrdlička divoká je původním evropským druhem s negativním trendem početnosti, zatímco hrdlička východní je v podmínkách střední Evropy nepůvodní a může mít potenciálně rizikový vliv na další druhy ptáků, zejména na hrdličku divokou. Hrdlička východní unikla ze zajetí v roce 2012 a od té doby v širším okolí Novomlýnských nádrží založila rozmnožující se populaci, což je zřejmě v rámci Evropy unikátní situace. Doposud však tomuto druhu a jeho výskytu v ČR nebyla věnována náležitá pozornost.

Mapování probíhalo v působnosti Jihomoravské pobočky ČSO – v Jihomoravském kraji a v okresech Zlín a Uherské Hradiště – s důrazem na oblast výskytu hrdličky východní. Příspěvek shrnuje výsledky monitoringu a srovnává je s historickými údaji. Díky široké síti zapojených mapovatelů se během dvou let podařilo nashromáždit více než 2400 záznamů hrdličky divoké a přes 440 záznamů hrdličky východní. U hrdličky východní jsme také stanovili minimální velikost populace na cca 230 jedinců. Při vyhodnocování dat jsme se zaměřili na biotopové preference obou druhů, charakter výskytu a také na to, zda oba druhy využívají stejné prostředí a jak se mohou vzájemně ovlivňovat. Nově nabyté informace poskytly cenný podklad pro první pokusy o řešení této bezprecedentní situace a o eradikaci hrdličky východní v jejím nepůvodním areálu rozšíření.

Batesovské mimikry u hnízdních parazitů je často považována za evoluční strategii vedoucí ke zmírnění agresivity hostitele. Samice kukačky obecné (Cuculus canorus) se vyskytují ve dvou barevných morfách: šedé, připomínající krahujce obecného (Accipiter nisus) a rezavé, přičemž její udržování je pravděpodobně podporováno apostatickou selekcí. Dosud publikované výzkumy naznačují, že vzhled šedé morfy připomínající dravce odrazuje hostitele od obrany, zatímco rezavá morfa těží ze své vzácnosti tím, že uniká pozornosti hostitele. Dosavadní výzkumy výhradně využívaly statické makety kukaček (vycpaniny, 3D modely), což neumožňovalo nahlédnout do interakcí mezi hnízdním parazitem a jeho hostitelem v reálných situacích. Zkoumali jsme obranu hnízda u hostitele rákosníka velkého (Acro cephalus arundinaceus) vůči oběma barevným morfám v přirozených podmínkách. Při analýze videozáznamů pokusů parazitací kukaček jsme nezjistili žádný významný rozdíl v úspěšnosti přístupu k hostitelským hnízdům mezi oběma morfami. Obě morfy čelily podobné pravděpodobnosti fyzických útoků v přítomnosti hostitelů a rezavá morfa a se nevyhýbala detekci hostitelem častěji než morfa šedá. Tyto výsledky nepodporují předpoklady (a) Batesovské mimikry, a sice že mimikry připomínající dravce usnadňují přístup k hnízdům nebo snižují agresivitu hostitelů, a (b) apostatické selekce, že vzácnost rezavé morfy poskytuje výhodu pro úspěšnou parazitaci hostitelského hnízda.

Území České republiky představuje v rámci střední Evropy enklávu s pozoruhodně dlouhou tradicí monitoringu ptáků. Co nám tato data říkají o jejich populačním vývoji? V širší perspektivě se nelišíme od jiných regionů, protože hlavními hybateli populačních trendů jsou klimatické změny, proměna využití krajiny i úsilí o ochranu jednotlivých druhů. Podrobnější pohled však odhalí zajímavá specifika. Klimatická změna způsobuje posuny ptačích areálů do vyšších poloh, ovšem jejich rychlost je zde umocněna dynamikou poškození a následné regenerace lesních porostů, představující dědictví po někdejších kyselých deštích. Podobně jako jinde i u nás ubývají druhy migrující na dlouhé vzdálenosti, což je rovněž důsledek oteplování klimatu, protože tyto druhy nedokáží svojí fenologií adekvátně reagovat na časnější nástup jara. Unikátně tu však dochází k prostorové kompenzaci tohoto fenologického nesouladu, kdy se právě dálkoví migranti, na rozdíl od druhů s jinými tahovými zvyklostmi, stěhují do porostů, které jsou klimatickou změnou méně zasaženy. V rámci zemědělské krajiny pozorujeme úbytek na ni vázaných ptáků, který je již mnoho desetiletí dáván do souvislosti s intenzifikací hospodaření. V Česku je však strmější než v okolních státech zřejmě proto, že k tomuto zintenzivnění dochází v podmínkách rozlehlých polních lánů, které jeho dopady násobí. Ochranářské úsilí přineslo i do střední Evropy zastavení úbytku populací některých druhů ptáků, zvláště pak těch, které se dříve lovily. Nicméně v Česku je tento úspěch zpochybněn tím, že nejpřísněji chráněné druhy ptáku vykazovaly pozitivní populační trendy ještě dlouho předtím, než byla jejich ochrana uzákoněna. To poukazuje na to, že přání zde mohlo být otcem myšlenky… Jaká z toho plynou doporučení? Dbát na zdraví lesních porostů, aby se klimatickou změnou postižené druhy měly kam šířit. Udržovat zemědělskou krajinu ve stavu, který bude k biodiverzitě více přátelský. Zaměřit ochranářské úsilí na druhy, které podporu nejvíce potřebují.

Globální změna klimatu a lidské aktivity mají významný dopad na ptačí společenstva, a to i v tak odlehlých oblastech, jako je Arktida. V posledních desetiletích se hromadí důkazy, že zdejší organismy začínají trpět následky těchto změn. Jejich dokonalé adaptace na drsné severské podmínky jim přitom ale mohou bránit v pružném přizpůsobení. Doposud však není zřejmé, jak závažné a rozšířené tyto negativní dopady jsou. Cílem mé bakalářské práce tedy bylo pro vybrané populace arktických ptáků zmapovat, které stresory formují jejich populační dynamiku a reprodukční úspěšnost, jestli se intenzita stresorů mění v souvislosti se změnami klimatu a lidským působením, a zdali ptáci vykazují adaptace na tyto tlaky. Z metaanlýzy dostupných zdrojů vyplývá, že většina ze 133 prozkoumaných populací vykazuje klesající (43 populací) či stabilní (29 pop.) trend v početnosti, zatímco nárůsty jsou ojedinělé (5 pop.). To může být z části dáno měnícími se podmínkami v severské tundře, z nichž nejvýznamnějšími jsou narůstající predace, klesající dostupnost potravy a změny habitatů. Více než třetina studovaných populací na nové podmínky reaguje dřívějším hnízděním či posunem hnízdišť na sever. Bohužel, ne vždy zvládají tyto adaptace udržet s oteplováním krok. Závěrem práce je proto také navržení efektivních ochranných opatření a cílů budoucího výzkumu. V navazující diplomové práci plánuji analýzu rozšířit na všechny zbývající populace arktických ptáků a celý dataset následně doplnit a pročistit díky zkušenostem místních ornitologů. Tím se snad podaří získat ucelenou představu o tom, co se na dalekém severu odehrává, a jak závažné jsou dopady pro ptačí společenstva. Už nyní je však jisté, že Arktida není zamrzlým a neměnným koutem světa. Díky lidskému působení jsou zdejší ekosystémy v pohybu, a ptáci s nimi.

Bates, Reichenow, Alexander, Bannerman… Kamerunská příroda v minulosti přilákala řadu významných ornitologů. Není divu – tato rozmanitá země uprostřed tropické Afriky, často přezdívaná „Afrika v malém“, hostí mimořádnou diverzitu prostředí i lidských kultur. Před pětadvaceti lety se skupina nadšených a odvážných českých studentů biologie rozhodla vydat v Durrellových stopách. Tehdy málokdo tušil, že dvakrát stačit nebude a tato cesta určí směr českého tropického výzkumu na další desetiletí. Hlavním útočištěm se staly Kamerunské hory – vulkanický řetězec, kde se za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, proměňuje horká africká nížina v horský les plný ptačích endemitů. Právě v mozaikovité krajině Bamenda Highlands náš výzkum začal. Prvotní poznávání neznámých druhů se rychle rozvinulo v komplexní ekologický výzkum, kterému se předchozí generace badatelů věnovaly jen okrajově. Hlavními tématy se stala struktura ptačích společenstev v mizejících fragmentech lesa a role ptáků v opylování rostlin. Ostatně, kovově se lesknoucí strdimilové se žlutými „tufty“, poletující na keřovitých třezalkách, byli symbolem prvních expedic. Později se naší dlouholetou laboratoří stal Mt. Cameroon, nejvyšší vrchol západní Afriky. Zdejší unikátní elevační gradient umožňuje testovat klíčové ekologické otázky o faktorech určujících složení a biodiverzitu společenstev, mezidruhové interakce, ale i diverzitu životních strategií, fyziologických, reprodukčních a morfologických adaptací tropických ptáků, zejména ve srovnání s ptáky mírného pásu. Výsledkem dvou desetiletí práce jsou desítky odborných studií zaměřených na výškové patrnosti diverzity, populační hustoty, potravní sítě, adaptace k životu v tropickém prostředí i dopady změn biotopů. Přestože drsné přírodní i politické podmínky a nárůst životních povinností počáteční boom poněkud zklidnily, kamerunští ptáci stále skrývají mnohá tajemství – a čeští ornitologové k nim budou, snad i nadále, mít co říct.

V tejto štúdii sme po prvý raz využili metódu párových plôch na zhodnotenie diverzity, životných stratégií a sezónnej dynamiky vtáčích spoločenstiev v lesných porastoch pozdĺž rieky Morava na západnom Slovensku. Porovnávali sme zachované pôvodné porasty v oblasti bývalej Železnej opony a v podhorských oblastiach Karpát so zmenenými nepôvodnými porastmi. Párové plochy sa líšili druhovým zložením stromov, ale boli porovnateľné vekom, sklonom, expozíciou a nadmorskou výškou. Pôvodné lesy boli spárované s porastmi agáta bieleho (Robinia pseudoacacia) a hybridného topoľa (Populus × euramericana I-214). Výsledky ukázali rozdiely v diverzite vtákov a ich životných stratégiách medzi pôvodnými a nepôvodnými lesmi. Po nahradení pôvodných porastov nepôvodnými sa významne zmenilo druhové bohatstvo, index diverzity aj zastúpenie viacerých funkčných skupín. Pôvodné lesy podporovali vyššie druhové bohatstvo a diverzitu, najmä druhov hniezdiacich v dutinách a korunách stromov, sedentárnych druhov a hmyzožravcov. Naopak, nepôvodné porasty hostili viac generalistov, druhov hniezdiacich na zemi a zrnožravcov. Naše výsledky naznačujú, že nepôvodné porasty menia diverzitu vtákov a funkčnú štruktúru ich spoločenstiev. Pre účinnú ochranu biodiverzity je preto potrebné uprednostniť zachovanie rozsiahlejších plôch pôvodných lesov a obmedziť šírenie nepôvodných, najmä inváznych porastov. Budúcnosť lesov pozdĺž bývalej Železnej opony zostáva neistá, keďže ochrana prírody je často nedostatočne zohľadnená a dodržiavanie ochranných opatrení je slabé aj v blízkosti chránených území. Výsledky preto zdôrazňujú potrebu okamžitých, dôkazmi podložených ochranárskych zásahov.

The dispersal and breeding range expansion of colonial waterbirds in Ukraine during the late 20 and early 21 centuries has been strongly associated with the formation of anthropogenic aquatic habitats such as large river reservoirs, fishponds and flooded peat-extraction quarries. The development of suitable nesting habitats in these water bodies is closely related to successional changes in aquatic vegetation communities. Particularly important are the expansion of reed beds dominated by Phragmites australis which accompanied by the replacement of cattail communities (Typha spp.) and overgrowth of shallow-water zones. In several wetlands plant communities dominated by yellow water lily Nuphar lutea and white water lily Nymphaea alba have been replaced by communities dominated by water chestnut Trapa natans. These transformations promote the formation of habitats resembling “secondary delta” ecosystems within continental Ukraine which facilitate the inland expansion of species formerly associated with Black Sea delta ecosystems. Such species include Caspian Gull Larus cachinanns, Great Cormorant Phalacrocorax carbo, Little Egret Egretta garzetta, Great Egret Ardea alba, Squacco Heron Ardeola ralloides, Black-crowned Night Heron Nycticorax nycticorax, Eurasian Spoonbill Platalea leucorodia and Whiskered Tern Chlidonias hybrida. The main direction of expansion is northward while Chlidonias hybrida also expands westward into Poland. For some species shifts in nesting habitats are associated with reduced breeding productivity particularly in Chlidonias hybrida colonies nesting on Trapa natans and Larus cachinanns colonies established within reed beds. Process of expansion is driven by several interacting factors: aridization of the southern steppe regions and subsequent degradation of native delta habitats (Danube and Dniester rivers), shifts from arboreal to reed-bed nesting for such species as Ardea cinerea, Ardea alba, Nycticorax nycticorax and Phalacrocorax carbo and increasing use of anthropogenic nesting substrates including hydraulic structures, sandy deposits for building and building rooftops (for Black-Headed Gull Chroicocephalus ridibundus, Common Tern Sterna hirundo, Little Tern Sternula albifrons, Eurasian Oystercatcher Haemantopus ostralegus, Larus cachinanns).

Migrace a prostorové chování dravců se mohou lišit v závislosti na oblasti jejich původu, pohlaví i individuálních zkušenostech. Cílem této práce je analyzovat rozdíly časoprostorových aktivit motáků pochopů (Circus aeruginosus) pocházejících ze západní části Česka, severovýchodního Rakouska a východního Slovenska. Studie zahrnuje GPS/GSM telemetrická data 37 jedinců značených v letech 2019–2023. Data jsou standardizována pro jednotlivé ptáky na jednu pozici za den a rozdělena do tří modulů: A (od označení mláděte na hnízdě do prvního odletu z Evropy), B (od příletu do odletu z Afriky) a C (od příletu do odletu z Evropy). Pro jednotlivé moduly byly vypočteny parametry zahrnující délku trajektorie pohybu, využití prostoru a migrační zastávky. Následně jsme porovnali, jestli se tyto parametry liší v závislosti na oblasti původu motáků, jejich pohlaví a zkušenostech. Výsledky prokázaly rozdíly mezi geografickými subpopulacemi, zejména v prvním evropském modulu A, kdy jedinci ze západní části Česka zahajovali podzimní migraci dříve, měli kratší pohnízdní období, delší migrační období a více migračních zastávek než rakouští a slovenští ptáci. V africkém modulu B byly zjištěny rozdíly související se všemi testovanými faktory. Samci opouštěli Afriku později než samice a trávili zde delší období, čeští a slovenští jedinci se lišili v načasování příletu, délce pobytu i prostorových parametrech. Zkušení jedinci zahajovali jarní migraci a opouštěli Afriku dříve a využívali menší oblasti oproti nezkušeným ptákům. V evropském modulu C byla variabilita zejména u zkušenosti. Zkušení jedinci přilétali do Evropy, ukončovali jarní migraci, zahajovali podzimní migraci a opouštěli Evropu dříve než nezkušení ptáci. Ptáci většinou zimovali v subsaharské Africe. Dva jedinci zimovali v jižní Evropě, jeden v Alžírsku a jeden pták pobýval dlouhodobě v Togu. Práce dokládá odlišné časoprostorové chování motáků pochopů ovlivněné oblastí původu, zkušenostmi i pohlavím.

Hory mohou představovat významné bariéry pro migrující ptáky. Jejich překonávání se může mezi druhy lišit v závislosti na migrační strategii a jejich morfologii. V této studii jsme analyzovali překonávání Alp u tří středně velkých migrujících dravců ze střední Evropy: luňáka červeného Milvus milvus, luňáka hnědého Milvus migrans migrans a motáka pochopa Circus aeruginosus. Porovnali jsme základní charakteristiky přeletů mezi druhy a sezónami jako načasování, délku trasy a trvání přeletu. Pomocí integrovaných step-selection function (iSSF) modelů jsme následně analyzovali faktory ovlivňující samotný přelet a výběr nocovišť během přeletu Alp. U luňáků červených jsme navíc využili data o vyšší frekvenci, abychom otestovali závislost výsledků na časovém rozlišení dat. Celkem jsme zaznamenali 84 alpských přeletů u 45 jedinců. Mezidruhové rozdíly byly hlavně v načasování migrace, délce trasy a trvání přeletu. Luňáci červení překonávali Alpy přibližně o měsíc později na podzim, o dva měsíce dříve na jaře a využívali zhruba o 100–200 km delší trasy než zbylé druhy. Naopak průměrná rychlost pohybu a výška letu se mezi druhy téměř nelišily. Výsledky iSSF ukázaly, že překonávání Alp je ovlivněno kombinací směrovaného pohybu a topografie hor. Vliv topografie byl nejzřetelnější u volby nocovišť a v detailních modelech luňáků červených. Ptáci nepreferovali samotné hřebeny nebo nejvyšší části reliéfu, ale lokálně vyvýšené části nižších Alp, například horské svahy. Ty mohou poskytovat vhodný kompromis mezi dostupností anabatického či orografického proudění vzduchu a nižší náročností letu než ve vyšších hřebenech se silnějším větrem a turbulencemi. Výsledky ukazují, že lokální struktura terénu v Alpách ovlivňuje aktivní pohyb i umístění nocovišť migrujících dravců. Kombinace charakteristik přeletu, iSSF modelů a analýzy nocovišť tak poskytuje ucelenější pohled na překonávání horských bariér migrujícími ptáky.

Počty tažných ptáků celosvětově klesají v důsledku klimatických změn a ztráty přirozených stanovišť. Úbytek tažných druhů představuje zásadní výzvu pro ochranu přírody, protože tažní ptáci běžně migrují na dlouhé vzdálenosti a jejich roční cykly jsou komplexní. Mechanismy populační dynamiky tažných ptáků proto stále nejsou plně objasněny. Jedním z faktorů ovlivňujících populační trendy tažných ptáků je migrační rozptyl, neboli rozsah jejich zimoviště v poměru k velikosti hnízdního areálu. Druhy s vyšším rozptylem, rozmanitějšími migračními strategiemi, a tudíž většími nehnízdními areály vykazují stabilní nebo dokonce pozitivní trendy, protože umožňují jedincům obývat různorodá stanoviště, což populace chrání před negativními efekty změn životního prostředí. Obdobně se ale diskutuje vliv migrační konektivity na populační trendy tažných ptáků. Migrační konektivita určuje míru míchání jedinců z různých hnízdišť v rámci zimoviště. Vliv migračního rozptylu a konektivity včetně interakce těchto dvou proměnných na populační trendy však doposud neznáme. V naší práci jsme proto testovali vliv migračního rozptylu, migrační konektivity a jejich interakce na populační trendy. Za tímto účelem jsme sestavili globální databázi migrace sledující pohyby 2132 jedinců 40 druhů tažných ptáků. Naše výsledky odhalují vysokou pravděpodobnost vlivu migračního rozptylu na populační trendy, avšak pouze zanedbatelný vliv migrační konektivity i interakce mezi prediktory. Naznačují tak, že pro ochranu populací tažných ptáků může být klíčová především ochrana rozsáhlých a environmentálně rozmanitých zimovišť, která druhům poskytují potřebnou prostorovou flexibilitu.

Počátky mezinárodního monitoringu čápa bílého (Ciconia ciconia) sahají až do roku 1934, v pravidelných desetiletých intervalech probíhá mezinárodní sčítání od roku 1974. V roce 2024 proběhlo v České republice již osmé mezinárodní sčítání čápa bílého, a to jako program občanské vědy za účasti široké veřejnosti. Do sčítání se zapojilo 1219 spolupracovníků, kteří do webové databáze programu Čapí hnízda (https://projekty.birds.cz/capihnizda/) vložili více než 15 700 záznamů. Výsledky sčítání porovnáváme s předchozím mezinárodním sčítáním v roce 2014 se zaměřením na dlouhodobý vývoj početnosti, umístění hnízd a reprodukční úspěšnosti.

V roce 2024 bylo zaznamenáno 1013 hnízd obsazených čapím párem, což představuje nárůst oproti roku 2014, kdy bylo evidováno 792 obsazených hnízd. Celkem bylo v roce 2024 vyvedeno 2516 mláďat, což odpovídá průměrně 2,97 mláďatům na úspěšné hnízdo. Hnízda čápa bílého byla v České republice rozmístěna nerovnoměrně; nejvyšší počty byly zjištěny v Jihočeském a Moravskoslezském kraji, zatímco nejméně hnízd bylo zaznamenáno v severozápadní části Česka a v Praze čápi dlouhodobě nehnízdí. Ve srovnání s rokem 2014 došlo spíše k zahušťování populace v již obsazených oblastech než k výraznému šíření do nových regionů. Přibližně polovina hnízd byla umístěna na komínech nebo střechách budov, 41 % na různých typech sloupů a pouze 6 % na stromech. Oproti roku 2014 poklesl podíl hnízd na komínech a vzrostl podíl hnízd na sloupech, včetně připojených na distribuční síť.

Výsledky 8. mezinárodního sčítání v Česku ukazují pokračující růst hnízdní populace čápa bílého, změnu hnízdních preferencí a význam dlouhodobého monitoringu založeného na koordinované občanské vědě.

Muchárik bielokrký (Ficedula albicollis) je druh spevavca, u ktorého je známy pomerne silný vplyv environmentálnych faktorov na priebeh hniezdenia. Popísaná bola najmä závislosť príletu na hniezdisko a načasovanie hniezdenia od teplôt prevládajúcich v jarnom období (koniec apríla – začiatok mája), kedy obsadzujú hniezdne teritóriá a stavajú hniezda. Najmä z dlhodobejších dát je možné vidieť výraznú koreláciu začiatku hniezdenia a teploty v danom roku, ale aj rozdiely v začiatku hniezdenia medzi rôznymi lokalitami s odlišnou teplotou. Do preukazne skorších termínov sa začiatok hniezdenia tohto druhu posúva aj pod vplyvom postupného otepľovania súvisiaceho s klimatickou zmenou. Uvedené charakteristiky hniezdnej biológie sa nám podarilo preukázať aj na troch výškovo (a teda aj teplotne) odlišných lokalitách stredného Slovenska. Najnižšie položená lokalita (350–420 m n. m.) sa vyznačuje najskorším začiatkom hniezdenia a bol tu zdokumentovaný aj jeho preukazný posun za posledných 20 rokov. Okrem toho sa populácia v teplotne optimálnejšom prostredí vyznačuje aj vyššími priemernými znáškami. Z toho dôvodu sme sa zamerali na zistenie vplyvu zvyšujúcej sa teploty na lokalitách vo vyšších nadmorských výškach (cca 600 m n. m.) na jednotlivé aspekty hniezdnej biológie. Začiatok hniezdenia nevykazoval jednoznačný trend posunu do skorších období, silne však koreloval s jarnou teplotou (20. apríl – 10. máj) na daných lokalitách, ktorá sa vyznačovala pomerne silnými výkyvmi. Za posledných 20 rokov sa však preukazne zvýšila veľkosť znášky muchárikov. Predpokladáme, že pod vplyvom zvyšujúcej sa teploty vo vyšších nadmorských výškach sa zlepšujú podmienky pre tento vtáčí druh a samice aj v tomto prostredí môžu investovať viac do počtu vajec než v predchádzajúcich rokoch.

Systematický monitoring a aktívnu ochranu rybára riečneho (Sterna hirundo) realizujeme od roku 2000, keď bola slovenská populácia odhadovaná na 360 párov. Najvýznamnejšou lokalitou je Hrušovská zdrž na Dunaji. Po cielených manažmentových zásahoch populácia vzrástla zo 100 na 377 párov. Po výskyte norka amerického priamo na hniezdnych ostrovoch sa početnosť prepadla na 112 párov. Po eradikovaní desiatok jedincov norkov a pravidelnom monitoringu sa populáciu podarilo stabilizovať nad 300 pármi, s maximom 355 párov v roku 2021. Vlna vtáčej chrípky v roku 2023 zdecimovala populáciu a v roku 2024 početnosť klesla na 101 párov. Odvtedy populácia pomaly rastie a v roku 2026 zahniezdilo 171 párov. Druhou významnou lokalitou je CHVÚ Dubnické štrkovisko, kde v roku 1999 hniezdilo 15 párov. Po rokoch manažmentových zásahov bolo maximum populácie 287 párov v roku 2009. V posledných 10 rokoch početnosť výrazne klesá, v roku 2024 nezahniezdil ani jeden pár. Príčinami sú najmä opakujúce sa povodne počas hniezdnej sezóny a prítomnosť diviakov na hniezdnych ostrovoch. Na Vtáčom ostrove na Sĺňave postupne od roku 2020 rastie populácia čajky bielohlavej (v roku 2020 – 93 párov, v roku 2026 už 421 párov), čo negatívne vplýva na početnosť nielen rybárov, ale hlavne čajok smejivých. Umelé plávajúce ostrovy inštalované neďaleko Vtáčieho ostrova sa osvedčili a v roku 2026 tam zahniezdilo 52 párov. Obdobná situácia sa je aj na Vtáčom ostrove na Oravskej priehrade, kde populácia čajok bielohlavých vytlačila rybáre na umelé plávajúce ostrovy a pred vtačou chrípkou tam hniezdilo 119 párov. Podobne sa osvedčili, ako náhradné riešenie pre rybáre, umelé plávajúce ostrovy v CHVÚ Kráľová, kde hniezdi v súčasnosti 80 párov. Medzi významné lokality patrí aj Liptovská Mara, nové štrkovisko pri Kočovciach a v Dulove. Opatrenia na zlepšenie populácie rybára zahŕňajú najmä manažment ostrovov, odstraňovanie vegetácie a biomasy, vytváranie štrkových plôch, inštaláciu plávajúcich ostrovov a eradikáciu norka amerického. Významným faktorom bolo aj úplné obmedzenie krúžkovania v kolóniách čajkovitých vtákov a tiež používanie dronov na monitoring.

Mezinárodní sčítání vodních ptáků se neobejde bez pomoci dobrovolníků již 60 let. Jejich úsilí při sběru dat a také snaha jednotlivých vlád a organizací pomohlo ochránit tisíce mokřadů a desítky ubývajících druhů vodních ptáků, včetně ohrožených druhů uvedených na Červeném seznamu IUCN. Data Mezinárodního sčítání slouží pro identifikaci mokřadů mezinárodního významu v rámci Ramsarské úmluvy, Významných ptačích území a Ptačích oblastí v rámci sítě lokalit evropské soustavy Natura 2000. Odhady trendů a velikosti populací založené na získaných datech se běžně používají při hodnocení adaptivního managementu lovu vodních ptáků pro zajištění udržitelnosti a k posouzení stavu populací vodních ptáků, které sleduje mezinárodní Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků (AEWA). Podle článku 12 směrnice EU o ptácích se na úrovni členských států EU využívají také odhady velikosti zimujících populací a jejich změny k hodnocení stavu přírody EU a efektivitě ochrany. Analýzy dlouhodobých dat Mezinárodního sčítání poukázaly i na zhoršující se stav některých ohrožených druhů vodních ptáků jako je např. polák velký, rozsáhlé změny distribuce zimních areálů, výběru prostředí jednotlivých druhů i různou efektivitu ochrany vodních ptáků.

Rybníky a rybniční soustavy představující nejvýznamnější biotop pro hnízdění vodních ptáků na území Česka prodělaly v posledních 100 letech výrazné změny. Tyto změny se projevily dramatickým vývojem hnízdních populací vodních ptáků, které na našich rybnících narůstaly do cca 80. let. 20.století. Od roku 1981 dochází na Třeboňsku a v okolí k poklesu celkové početnosti i početnosti jednotlivých druhů vodních ptáků. Za posledních 45 let jsme ztratili více než 75 % jedinců a pokles postihl více než 60 % druhů vodních ptáků. Dlouhodobě ubývají téměř všechny druhy živící se vodními bezobratliči a druhy všežravé. Naopak přibývají druhy býložravé a částečně i rybožravé, jejichž úbytek může být až drastický. V letech 1981–2025 se snížila hnízdní populace poláka velkého o 40 % a u poláka chocholačky dokonce o 10 % původní velikosti. V posledních 20 letech (2006–2025) početnost hnízdní populace již téměř neklesá. Mění se ale struktura populací kachen, kdy narůstají počty samců a snižuje se zastoupení samic. Klesá také produktivita populací (celkový počet rodinek, celkový počet mláďat, počet mláďat na samici) poláka chocholačky a poláka velkého, což dokládají výsledky sčítání ptáků i monitoringu individuálně značených jedinců.

Mláďata těchto druhů potřebují pro své přežití rybníky s vyšší průhledností vody, kterých je ale v naší krajině nedostatek. Tato závislost byla prokázána mimo jiné i na příkladu rybníka Rod, kde je od roku 2014 nazývána bezkaprová obsádka (lín, candát aj.) nebo obsádka s nižší hustotou kapra. Negativní vývoj populací bentofágních druhů vodních ptáků (např. potápivých kachen) lze tedy poměrně rychle zvrátit vhodnou změnou obhospodařování rybníků. Je tedy jen na orgánech ochrany přírody, zda budou chtít podobný management aplikovat v širším měřítku.

Speciace, neboli proces vzniku nových druhů, stojí v pozadí veškeré druhové diverzity, kterou kolem sebe pozorujeme. První ucelenější teorii o vzniku ptačích druhů popsal už v druhé polovině 19. století Charles Darwin. V rámci přednášky si ukážeme, jak se od té doby změnil náš pohled na proces speciace, jaké konkrétní mechanismy přispívají ke vzniku ptačí druhové diverzity a co jsme se o speciaci dozvěděli během našeho výzkumu dvou druhů slavíků, slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) a slavíka tmavého (L. luscinia). Tyto druhy se evolučně oddělily přibližně před 1,8 miliony let. Přestože se v přírodě dosud příležitostně vzájemně kříží, existuje mezi nimi poměrně silná reprodukční bariéra. Ukážeme si, jaké konkrétní izolační mechanismy – na úrovni biotopových a potravních preferencí, pohlavního výběru a gamet, ale i kompatibility genomů, chromozomů a jednotlivých genů – se mezi nimi za tu dobu vyvinuly, a jak naše poznatky přispívají k obecnému porozumění procesu vzniku druhů u ptáků.

Vranule šedokrká (Picathartes oreas) je málo prozkoumaný druh bizarního pěvce tropického deštného lesa střední Afriky. Protože si staví hnízda výhradně na skalách obklopených pralesem, je její hnízdní areál značně fragmentovaný. Abychom zjistili, nakolik jsou hnízdní lokality geneticky izolované, využili jsme sekvence kontrolní oblasti mitochondriální DNA a genotypy získané sadou mikrosatelitových lokusů. Výsledky ukázaly, že lokality tvoří dvě jasně oddělené skupiny, mezi kterými dochází jen k částečnému toku genů. Skupiny od sebe odděluje řeka Sanaga, o které je známo, že tvoří významnou biogeografickou hranici i u řady dalších druhů. Vranule šedokrké tedy zřejmě přežily v nejméně dvou izolovaných refugiích v dobách, kdy došlo k fragmentaci tropického lesa vlivem klimatických podmínek. Po expanzi z refugií již dochází ke kontaktu dříve izolovaných populací, ale řeka Sanaga pro vranule stále představuje bariéru, přes kterou se vydají jen nerady. Pomocí molekulární detekce jsme zjistili, že dospělé vranule jsou častými hostiteli krevních parazitů rodů Leucocytozoon a Plasmodium. Zdá se, že struktura linií parazitů částečně odráží populační strukturu vranulí.

Papoušci, jeden z nejohroženějších ptačích řádů, jsou zároveň skupinou ptáků nejčastěji chovanou v lidských domácnostech. Jsou však také častými pacienty veterinárních lékařů. Mezi nejběžnější zdravotní problémy papoušků patří zažívací potíže a průjmy, ale také poruchy chování, jako například sebepoškozující vyškubávání peří, agrese, nebo depresivní projevy podobné těm lidským. Všechny zmíněné zdravotní problémy přitom mohou přímo či nepřímo souviset se střevní mikrobiotou – bakteriemi žijícími v trávicím traktu, které ovlivňují řadu fyziologických funkcí i chování. Náš tým z Katedry zoologie PřF UK se již od roku 2019 věnuje výzkumu interakcí mezi střevními bakteriemi, imunitou a centrálním nervovým systémem papoušků. Ve spolupráci s veterinárními lékaři se nám podařilo zmapovat složení střevní mikrobioty několika desítek druhů těchto ptáků. Zaměřili jsme se na popis rozdílů mezi zdravými jedinci a papouščími pacienty, především těmi trpícími poruchami chování. Studovali jsme také komerční probiotika určená papouškům, jejichž výrobci slibují pozitivní vlivy na fyzický i psychický stav zvířete. Zjistili jsme, že některé tyto produkty obsahují stejné bakterie jako probiotika pro domácí a hospodářská zvířata, nebo člověka, avšak tyto bakterie se u papoušků často vůbec přirozeně nevyskytují. Tato přednáška shrne dosavadní vědění o vlivu střevní mikrobioty papoušků na jejich zdravotní stav a chování.

Druhová diverzita ptáků přitahuje pozornost badatelů od počátků biologického výzkumu. Kde se ale tato rozmanitost života bere, není na první pohled zjevné. Právě tak ani nejsou na první pohled vidět všechny složky diverzity. Evoluční teorie vysvětluje rychlý vznik variability mezi druhy působením parazitů, kteří popohánějí rozrůzňování jedinců, populací i druhů. Po miliony let se na molekulární úrovni odehrávají skryté a nesmírně dynamické závody ve zbrojení. Ty jsou dokonce tak prudké, že jsou imunitní geny, které chrání hostitele před parazity, nejvíce rozmanitými geny v celém živočišném genomu. Před dvaceti lety jsme se na PřF UK začali zabývat výzkumem evoluce imunitních reakcí pěvců v rámci popisu hnízdní biologie hýla rudého. Tento druh má v hnízdech vysoké procento mimopároých mláďat a je tak vhodným druhem pro testování hypotézy „Dobrých genů“. Proč ale méně barvení samci hýlů reagují na stimulaci silněji? K pochopení variability v imunitních odpovědích je potřeba kvalitní popis zánětu, na buněčné úrovni i na úrovni regulace signálními molekulami. Ptačí imunologie je až na výjimky vědou o kuřeti, přičemž na světě je jen hrstka lidí, kteří to vidí jinak. Popis imunitních reakcí u ptáků nám tak vydržel až do dnes, přičemž jsme vystřídali hned několik modelových druhů – od koroptve polní, přes sýkoru koňadru až po andulku vlnkovanou. Konečně, komparativní přístup založený na srovnání sekvencí imunitních genů, vylepšený o zapojení přístupů strukturní bioinformatiky nám poskytl vhled do molekulárních základů evoluce ptačí imunity. Jak už to tak bývá, stále máme více otázek než odpovědí. Přesto, základy ptačí ekoimunologie jsou položeny a alespoň se už umíme ptát. Abstrakty jsou řazeny abecedně podle příjmení prvního autora. Za obsahovou správnost odpovídají jejich autoři.

Virus Markovy choroby (MDV) patří spolu s ptačí chřipkou k nejvýznamnějším patogenům drůbeže (převážně kura domácího). U neočkovaných kuřat může způsobovat až 90% úmrtnost a každoročně vede k významným ekonomickým ztrátám. Překvapivé však je, že ještě před zhruba 70 lety šlo o podstatně mírnější onemocnění. Náš tým pomocí speciální analýzy starověké DNA získané z kostí středověkých kuřat z archeologických vykopávek ukázal, že virus cirkuloval již před více než 1000 lety, tehdy však ještě nebyl schopen vyvolávat nádory. To naznačuje, že jeho vysoká smrtnost je poměrně novým evolučním jevem, který mohl souviset s intenzifikací zemědělství – například s chovem geneticky homogenních hejn ve velmi vysokých počtech – nebo se zavedením plošného, avšak nedokonalého očkování, které chrání jednotlivé jedince před úmrtím, ale nebrání šíření viru. Abychom tuto hypotézu ověřili, analyzovali jsme historické vzorky 380 kuřat z muzejních sbírek z celého světa z období 1800–2010. Díky metodám vyvinutým pro práci se starověkou DNA se nám podařilo sestavit časovou řadu 58 genomů viru za posledních 200 let. Ta umožnila sledovat, které části genomu prošly během 20. století rychlou evolucí a pravděpodobně souvisejí se vznikem vysoce virulentních kmenů. Naše výsledky ukazují, že MDV má v přírodě vysokou genetickou rozmanitost a kolují zde jak málo, tak vysoce patogenní varianty. Staré patogenní kmeny MDV vznikly několikrát nezávisle před intenzifikací zemědělství a zavedením očkování, avšak nejvirulentnější varianty se objevily až později. Současně potvrzujeme, že výskyt viru je výrazně častější v domácích chovech než u volně žijících populací kura. Zároveň ukazujeme, jak revoluce v genetických metodách v posledních dvou dekádách spolu s využitím historických muzeálních sbírek umožňuje klást si otázky, na které bychom v minulosti jen těžko hledali odpověď. A také diskutujeme, jak základní evoluční výzkum na ptácích může přispívat i k potenciálním aplikacím (např. při vývoji vakcín).

V souvislosti s intenzifikací zemědělství došlo v posledních 150 letech k rozsáhlé a nezvratné přeměně mokřadních biotopů nížinné krajiny střední Evropy. V důsledku regulace nížinných řek a plošného odvodnění zanikla většina mokřadů a mnoho z nich bylo přeměněno na pole nebo přebudováno na rybníky s intenzivním hospodařením. V posledních desetiletích se proto dostávají do popředí různé formy revitalizace mokřadního prostředí, z nichž na našem území je nejčastější budování malých vodních nádrží a tůní. Tyto biotopy se však potýkají s řadou problémů, mezi něž patří velmi špatná kvalita vody, absence péče spojená se zarůstáním nebo výskyt invazních druhů ryb. Zcela pak chybí komplexnější vyhodnocení významu těchto nových biotopů. Z toho důvodu v nich byla studována společenstva vodních bezobratlých, obojživelníků a ptáků. Z výsledků vyplývá, že nové tůně podporují pouze určitý výsek mokřadní biodiverzity, především pak běžné euryekní a invazní druhy. Naopak z pohledu ochranářsky významných druhů nové tůně zaostávají za očekáváním. Z ptáků nové tůně osidlují především některé rákosinné druhy, zatímco např. bahňáci je vyhledávají pouze krátce po vytvoření, kdy jsou kolem nich přítomny raně sukcesní biotopy. Absence odpovídající péče však vede k jejich brzkému vymizení. Pro další vodní ptáky je pak limitující především neustálé zarybňování těchto biotopů, které nemají mít produkční funkci. Podpora mokřadní bioty pouze tvorbou tůní vede tedy ve výsledku k její homogenizaci v již tak dost homogenní krajině. Citlivé a ohrožené druhy obvykle potřebují jiné typy biotopů, které jsou dnes v krajině vzácné, nebo byly v minulosti zcela zničeny. Pro jejich podporu je nutná změna v současném přístupu k revitalizacím mokřadů směrem ke komplexnějším řešením zahrnujícím obnovu vodního režimu v kontextu krajiny a její historie a podporu na něj navázaných přírodních procesů. Jen tak bude možné do budoucna mluvit o obnově přírody.

Výzkum byl financován projektem TAČR č. SS06010189.

Bezmála 250 hektarů pozemků na 13 přírodních lokalitách po celé České republice, tři dokončené revitalizace zaměřené na obnovu vodního režimu poničených území, osm drobnějších lokalit v obnovním managementu a jeden velký projekt pastevní rezervace na úpatí Doupovských hor před zahájením realizace. Tak se dají shrnout současné aktivity Refugia – akciové společnosti, která hledá cestu, jak ochranu a obnovu krajiny financovat ze soukromých peněz. Primárně se přitom zaměřuje na střední a větší firmy, které si „investicí do krajiny“ mohou vylepšit svou značku a komunikaci a v budoucnu třeba i svá investiční portfolia. S výsledky z jednacích místností i terénu na obnovených lokalitách vás seznámí zakladatel a hlavní investor Refugia spolu s kolegyní, která společnost vede.

Před 20 lety byl založen první ptačí park ČSO – Josefovské louky. Podle jeho vzoru a naší dlouhodobé strategie postupně vytváříme ptačí park v každém kraji Česka. V současnosti jich provozujeme osm. Jsou to území většinou o rozloze kolem 100 ha, která vykupujeme a na vlastněných pozemcích následně realizujeme různé zásahy na podporu ptáků a dalších organismů. Parky vznikají ve spolupráci s vlastníky pozemků, hospodáři, obcemi a spolky. Všechny stojí na štědré podpoře a pomoci veřejnosti, dobrovolnické práci, výkupu pozemků do vlastnictví ČSO, slouží nejen ptákům a dalším živočichům, ale také lidem. Uplatňujeme tu rozličné formy obnovy přírody, zadržujeme vodu a podporujeme přirozené funkce krajiny. Monitorujeme počty a druhové složení ptáků a dalších složek živé přírody. Poskytujeme environmentální vzdělávání a organizujeme osvětové akce pro veřejnost. Kolik to stálo a kolik to přineslo? Podívejme se na dosavadní rozvoj ptačích parků v číslech.

Jednou z kľúčových aktivít Slovenskej ornitologickej spoločnosti/BirdLife Slovensko je dlhodobá implementácia druhovej ochrany a územnej ochrany v chránených vtáčích územiach na Slovensku, ktorá prebieha kontinuálne od roku 1993. Súčasťou týchto programov je aj zabezpečenie trvalej ochrany biotopov prostredníctvom výkupu alebo dlhodobého prenájmu pozemkov, čo predstavuje jeden z najefektívnejších nástrojov pri ochrane ohrozených druhov vtáctva. V súčasnosti organizácia vlastní viac ako 460 ha ekologicky významných území a ďalších 185 ha spravuje formou dlhodobého prenájmu. Celková výmera 645 ha predstavuje stabilnú sieť biotopov, ktorá garantuje dlhodobé prežívanie a reprodukčný úspech viacerých ohrozených druhov vtáctva na území Slovenska.

Príspevok hodnotí rozsiahle manažmentové a revitalizačné zásahy realizované v 11 chránených vtáčích územiach, zamerané na obnovu mokradí, zlepšenie vodného režimu, zakladanie a manažment trávnatých biotopov. Obnovené biotopy zahŕňajú viac ako 550 ha lúčnych a mokraďových ekosystémov, vyše 2 300 ha plôch so zlepšeným vodným režimom a takmer 300 ha trávnych porastov manažovaných kosením a pasením. Hydrologické opatrenia zahŕňali revitalizáciu riečnych ramien, budovanie stavidiel a vodozádržných prvkov, vznik rozsiahlych zavodnených plôch a obnovu zavodňovacích kanálov v dĺžke viac ako 5 km.

Populačné odozvy vtáctva preukazujú vysokú efektivitu realizovaných opatrení. Obnova aluviálnych lúk a mokradí viedla k zvýšeniu početnosti migrujúcich aj hniezdiacich bahniakov a kačíc, vrátane druhov ako Spatula querquedula, S. clypeata, Limosa limosa, Tringa totanus či Vanellus vanellus. Hydrologické a biotopové zásahy sa prejavili aj výrazným nárastom početnosti volavkovitých vtákov (Nycticorax nycticorax, Ardea alba, A. purpurea, Botaurus stellaris, Egretta garzetta). Zlepšenie priaznivého stavu biotopov podporilo stabilizáciu a rast populácií mokraďových a lúčnych spevavcov, najmä Acrocephalus melanopogon a Motacilla flava. Obnova lúčnych porastov prispela aj k záchrane hniezdnej populácie Otis tarda na Slovensku.

Výsledky potvrdzujú, že komplexné manažmentové zásahy – hydrologické úpravy, obnova lúk, revitalizácia hniezdnych biotopov a aktívny manažment – vedú k výraznému zvýšeniu ekologickej kvality biotopov a k signifikantnému nárastu početnosti cieľových druhov vtáctva. Zistenia zároveň zdôrazňujú, že v kontexte prehlbujúcich sa dopadov klimatickej zmeny je nevyhnutné uplatňovať adaptívny manažment, najmä v mokradných ekosystémoch, a pokračovať v obnovných opatreniach, ktoré preukázateľne zvyšujú biodiverzitu v chránených vtáčích územiach Slovenska.

Podunajská nížina patrila začiatkom 20. storočia medzi kľúčové hniezdiská dropa veľkého (Otis tarda) v Panónii. V roku 1900 dosahovala populácia na území Slovenska približne 2400 jedincov a v roku 1956 ešte 1165 jedincov. Od druhej polovice 20. storočia však v dôsledku straty a degradácie biotopov, mortality na elektrických vedeniach a ďalších faktorov prudko klesala: v roku 1976 bolo evidovaných 385 jedincov a v roku 1990 to bolo už len 30. Hniezdna populácia sa následne obmedzila na CHVÚ Sysľovské polia (1773 ha) pri hraniciach Slovenska, Rakúska a Maďarska. Po rozoraní kľúčových biotopov v roku 2005 hniezdenie dlhšie obdobie nebolo okrem roku 2010 známe; pričom drop na Slovensku takmer vyhynul. Obrat nastal v CHVÚ po pozemkových úpravách v k. ú. Čunovo v roku 2013, ktoré na približne 300 ha priniesli pestrejšie hospodárenie a vyššiu diverzitu plodín. V roku 2016 tu zahniezdili tri sliepky a v rokoch 2016–2020 tu nepravidelne hniezdilo 1–5 sliepok. Ďalší posun priniesla obnova prvých 37 ha biotopov v Rusovciach v roku 2021, po ktorej hniezdilo 4–6 sliepok. Od roku 2023 pokračovala rozsiahla obnova v spolupráci Hl. mesta Bratislava, Štátnej ochrany prírody SR, SOS, RPS a poľnohospodárov z PD Dunaj. V rámci projektu LIFE Steppe on Border vzniklo 70 ha úhorov a porastov lucerny a ďalších takmer 150 ha biotopov bolo vytvorených prostredníctvom ekoschém SPP.

Obnova biotopov nadviazala na predchádzajúce opatrenia projektu LIFE Ochrana dropa fúzatého na Slovensku a viedla k nárastu populácie na 5–10 sliepok v rokoch 2024 a 2025. Pozitívny efekt pretrváva aj v roku 2026, populácia však zostáva zraniteľná najmä pre rušenie a nedostatočnú kontrolu nelegálnej návštevnosti. Príklad Sysľovských polí ukazuje, že cielený manažment biotopov a spolupráca vlastníkov, poľnohospodárov, ochrany prírody a verejnej správy môžu vytvoriť podmienky na návrat kriticky ohrozeného druhu. Dlhodobé prežitie populácie však závisí od pokračovania manažmentu a účinnej ochrany lokality.